Zimní příprava Katka, leden - Únor

V plánu bylo pokračování rozvoje síly i základní vytrvalosti, s postupující dobou už více na kole. Plán mně Miloš přichystal pěkný, ale počasí chytnulo rapl, a tak naopak bylo kola venku méně a méně, až z cyklistiky zbylo jen válcování. Aspoň jsem se nemusela rozhodovat mezi bikem a běžkami. A nasadit běžky hned za dveřmi taky není marný. Pár operativních změn bylo nutných ale i nejen kvůli počasí.

Ale popořádku. Dny se po svátcích a odpočinku navrátily k zajetému schématu: pondělí volno, úterý běžecké maximální intervaly střídané volným poklusem (celkem 70 minut), případně kompenzačně válce. Středa hodinová power joga a mimo odpočinkové týdny nově jako druhá fáze válce s tempovými intervaly (v celkové době od 35 do 45 minut). Čtvrtek volno, pátek posilovna, o víkendu bike, běžky, chystala jsem se i na běžecké závody...

V posledním článku jsem se zmínila o tom, že mně začaly intervaly na kole. Žádné prasárničky, jazyk na vestě a maximální úsilí s pocity "trvat to o pár vteřin dýl tak asi umřu", jaké jsem poznala při maximálním běhu do kopce. Jen párminutové intervaly v meziprahové oblasti nebo lehce kolem aerobního prahu.

Hned první sobotu odpočinkového týdne po vánočním soustředění to byla silová vytrvalost. Čtyři čtyřminutové intervaly s čtyřminutovou pauzou (že by Miloš pochyboval o mé paměti?), to celé zabalené ve dvou hodinách ZDV.

Když se dívám do deníčku, mám k tomuto dni poznámku: "Sněhu na kolo až dost. Běžkařů kupa, ale stěžovali si na málo sněhu."

Co dodat. Snad jen to, že intervaly bavily nejen mě, ale i přihlížející lyžaře. Někteří se při pohledu na cyklistku snažící se udržet balanc na kousku ujetého sněhu zcela neskrývaně a z plna hrdla smáli. Smích prý prodlužuje život, tak jsem aspoň udělala dobrý skutek.

A z intervalů jsem měla výborný pocit, stehna sice chvíli po zařazení těžších převodů naříkala, ale rychle si přivykla realitě, že období točení jen zlehka končí.

Neděle byla ve znamení dvou hodin na běžkách. Podruhé v životě. První zkušenosti jsem nabírala před 12 lety na školním lyžařském výcviku. Prala jsem se s technikou a je tomu tak stále. I teď, o pár týdnů později, každý prudší sjezd znamená vytřeštěné oči a přemítání, zda radši dobrovolně zastavit vyhloubením lavoru do stopy nebo riskovat nekontrolovaný pád. Setkala jsem se i s případy, že mně ve sjezdu dojíždění sami dobrovolně uskakovali z vyšlapané stopy do nijak upraveného velmi hlubokého sněhu, ač to pro ně znamenalo téměř jistý pád. A to jsem ani nekřičela, považovala jsem to za zbytečné. Než by k nim dorazil zvuk...  Ale pokud zrovna neryju nějakou částí těla ve sněhu (mezi brýle a obličej se ho vejde nečekaně dost), běžky si užívám.

Úterní běžecké maximálky jsem v polovině ledna začala odbývat. Několik vteřin sprintu po rovině problémy nedělalo, cesta byla pluhovaná, ale kopce byly děs běs. A každé úterý jinak mizerné. Jednou hluboký sníh, sice poměrně stabilní povrch, ale velký nápor pro lýtka, další týden kluzký led. Po rozhodnutí běhat radši po silnici mě nekompromisně vyhnal ze svého hájemství velký ovčácký pes. Prostě to neklapalo, jak by mělo, bojovala jsem s terénem, přeskakovala z kraje cesty doprostřed, uprostřed intervalu zpomalila, abych se nerozplácla na zemi, jindy vynechala poslední interval, protože nezbyla síla...

Hned v prvním týdnu nového cyklu, 12.-18.1., při středečním válcování přibyly ke kadenčním i tempové intervaly. Pro začátek tři po třech minutách s třemi minutami pauzy ve spodní části intervalového rozpětí. Perfektní zpestření válcování. Jak se co týden prodlužovala délka středečních válců, zvyšovala se i délka intervalů, od tří až na pět minut.

Ovšem úprava plánu nutná byla. V týdnu 19.až 25.ledna mě z noci na středu přepadla silná bolest zubů. Po extrakci osmičky hned následující dopoledne jsem měla pramálo chuti k tréninku, večer jsem se jen dovalila do postele. Tenhle týden byl vůbec plný změn, k tomu se dostanu později.

A pak, ke konci února firma, kde pracuji (vlastně bych měla používat minulý čas), oznámila velké a nezvladatelné finanční problémy. Cítila jsem, že kombinaci úterních a středečních intervalů s psychickým vypětím bych nemusela přestát ve zdraví. Pročistit hlavu pohybem jsem ale potřebovala jako sůl, takže na jejich místo v případě běhu nastoupila krátká kompenzace na válcích (jakou mívám i v regeneračních týdnech) a ve středu jsem druhou fázi po józe vynechala úplně. Pár dnů na vzpamatování z prvotního šoku stačilo, život jde dál, stávají se nesrovnatelně horší věci, tohle je nic.

Pátek a posilka. Ke konci ledna přišla další změna, rozvoj maximální síly nohou. Když jsem na podzim hltala na internetu informace o posilování, dospěla jsem k názoru, že max síla bude nejbolestivější forma posilování. Ale vůbec ne, šlo to v pohodě. Po maximálkách nastal čas pro další ochutnávku nového, a to silové vytrvalosti. O ní jsem si naopak nemyslela, že by mohla být nepříjemná.  Kdybych tušila...

Po třicátém opakování třetí série na legpressu jsem si začala pro zvýšení motivace představovat, jak vítězím v závodě Českého poháru. Značně nereálné, neoblafla jsem se. Ve čtvrté sérii, tentokrát už po dvacátém opakování, jsem zkusila jiné rozptýlení...ne, ani to sem nemůžu napsat. Koneckonců, dala jsem se na boj a vím, že občas bude bolet. A Miloš je v tom nevinně...

V sobotu býval a je na řadě bike a intervaly silové vytrvalosti, jak jsem už zmiňovala výše. Dovolím si další citaci z tréninkového deníku, hned z druhého týdne cyklu: "V týdnu připadlo, najít teď vhodný místo pro intervaly se rovná kouzelnictví. Musela jsem je zkrátit. Při prvním intervalu jsem i slítla, najednou mi byla kolej za zatáčkou úzká."

Tohle nemělo se silovou vytrvalostí už moc společného, snažila jsem se intervaly splácat, co to jde, ale občas jsem musela zpomalit, zkrátit, seskočit, vycházela jsem z rytmu. Ani stehna nezačala bolet.

Deník o týden později prozrazuje: " Dopoledne hodina odklízení sněhu, odpoledne válce místo biku." A u válců zůstalo i v dalších víkendech, protože sobota znamenala intervaly. Především po změně posilovny na silovou vytrvalost nabylo na významu sobotní pokračování v silové vytrvalosti i na kole. Plus (asi to nebylo míněno pro doražení, aby mě nohy nepřestaly tak brzo bolet?) nově následující rychlostně vytrvalostní interval. Ideální by byly v kopcích, ale co se dá dělat. A úplně nejlepší by bylo kolo zařadit jako druhou fázi po posilování, ale scházel čas. Jednou to vyšlo, to jsem pak sobotu strávila padáním na běžkách. Stejně tak odpočinková sobota byla bez intervalů a věnovala jsem ji lyžím.

O měsíc později, koncem února, jsem jen den před plánovaným krosem zkontrolovala množství nového prašanu a oznámila Milošovi, že v neděli budu zase běžkařit. Ale ony se běžky neztratí, ba naopak. A na závody bude dost času po celý rok. Stejně tak na kolo. Tomu se budu plně věnovat už za pár dnů na soustředění Vinohradských Šlapek.

Miloš Krejčí www.enduraining.com