Tak jsem dala Sudety...
Přesun mezi třetí až pátou obžerstvovačkou trval strašlivou dobu, čas radši nepočítat. Zadarmo to ale nebylo už po druhé občerstvovačce v Americe. V tý u Teplic nad Metují, na trati bikového závodu Rallye Sudety, ne v jů es ej. Ale stoupání v Rocky Mountains nemůže být o moc horší než z Ameriky na Pánovu věž.
Vlastně TO začlo hned, co se od tratě dlouhých Sudet odloučila trasa krátká.
Kopec, kde jsem si loni nechtěně zahrála na kostku domina, cedule 63 km vpravo, 123 km rovně, příjemný pocit, že nezahýbám, že jedu dlouhou, dospěláckou trasu, a hned za cedulemi krásný kořenitý výjezd po pěšině, s výhledy po levé ruce. Blízká přítomnost srázu na stejné straně (dlouho oplendoval hned při kraji pěšiny) způsobila, že obdivování krajiny jsem věnovala méně času, než by si zasloužila. A pak se objevil první kodrcavý sjezd po kamenech, Amerika a Pánova věž. Kameny, písek, prudké úseky, jediná vyjetá a vyšlapaná stopa, v které se drží had bikerů posunujících své přibližovadlo už i tlačením. Další drncavý sjezd, kameny různé podoby, i dlažba z balvanů velikosti až koňské hlavy. Kamenité schůdky a snad až půlmetrový schod z balvanu na Vodních zámcích, před kterým si zaplachtil vzduchem chlápek přede mnou, přední kolo se mu zapíchlo o šutr, ani se k vyvrcholení sjezdu, kde by "měl nárok" na pád, nedostal. Bez výčitek svědomí jsem z kola okamžitě slezla méně bolestivým způsobem.
Sypké prudší táhlé výjezdy se střídaly se sjezdy po kamenné dlažbě, ale samozřejmě nemohly chybět ani kořeny. Smysly byly napjaty, ostražitost nepovolovala, jedno, jakým směrem cesta byla zrovna nakloněna. Někde po čtvrté občerstvovačce jsem se začla těšit na výjezdy, v těch jsem se zbavovala tlaku v lýtkách z drncání dolů, mohla ulevit zádům. Pár kilometrů stoupání a bylo hej. Krátký sjezd a hned dalších pár kilometrů do kopce Bor, kde každé zaváhání nebo náhlý nedostatek síly hrozí zastavením předního kola o kámen nebo proklouznutím zadku. Do kelu. Kdo tohle vymyslel. Na chvíli jsem sesedla, ale tlačení úlevu nepřineslo, navíc mě houfně předcházeli tlačící souputníci. Tož zase nasednout.
A pak přišla pátá občerstvovačka v Machově. A v hlavě se rozběhla kalkulačka. Cože, pod kolik hodin jsem to chtěla jet, pod deset? Koukám na profil loňské trasy nalepený na rámu kola. Machov, 73 kilometrů od startu. Přesun od rozdělení tras kolem pětačtyřicátého kilometru zabral několik hodin, svaly vnitřní části levého stehna sebou začínají pocukávat, trať je prý lehčí až po sjezdu z Hvězdy někde na stém kilometru. Do Hvězdy zbývají další dvě obžerstvovačky. No potěš. Snědla jsem šáteček, kousek banánu a vyjela. Kalkulátor stále pracoval na plné pecky, vyhazoval nelibé cifry. Kdyby terén byl podobný do stého kilometru, kdyby přišla únava, kdyby... kdyby byly v prdeli ryby...a je tu výjezd na Hvězdu. Safra, to to od Machova uteklo. Terén se citelně zlehčil, přibyly silnice, kopce to na pár kilometrů zabalily, levé stehno už dávno nic nenamítá. Přede mnou bikeři, za mnou bikeři, bylo na co se koukat... samozřejmě myslím krajinu, že ano, cesta rychle utíkala.
Jen foukalo. Silně a mrazivě. Startovalo se v osm ráno v šesti stupních, odpoledne bylo o pár stupňů tepleji, ale mrazivý vítr neztratil během hodin nic na síle. Výjezd na Hvězdu byl krásný, musel být, protože na něj nemám žádné špatné vzpomínky. A byl opět lesem, mimo fujavec. A sjezd... Sjezd z Hvězdy je mezi bikery známý pojem. Cosi jako talisman, bůžek Sudet. Že je přede mnou jsem poznala díky supům číhajícím s foťáky. Zklamala jsem je. Hvězdu jsem seběhla, nenabila si, krev ze mě nestříkala.
Na další obžerstvovačce jsem si dala pro zahřátí teplou polívku, okusila čokoládové bonbony, doplnila vodu a valila dál. Loukou jsem vyjela pekelně rychle ve vidině lesa, kde si konečně budu moci odskočit mezi stromečky. Další stoupání, tentokrát po kořenech a do vrchu Ostaš. A pro velký úspěch se vystoupalo na Ostaš ještě jednou jinou cestou. Poslední občerstvovačkou jsem projela bez zastavení, s lákavou představou dosažení času o hodinu kratšího, než v který jsem doufala, a s bikerkou jedoucí mi v zádech. Přece zase neskončím v babách poslední. Poslední kopec, hlouček šlapačů za mnou utichá. Však oni mě dojedou ve sjezdu do Teplic. Nedojeli. Cedule kilometr do cíle, skoro se mně chce bulit radostí, tak jsem dala Sudety...
Pozn.:
No na seznámení jsme si lepší závod ani nemohli vybrat... Kačka jezdí na kole třetím rokem - už z tohoto pohledu je jasné, že závod jako Sudety je pro ni extrémně náročný a skutečně prověří nejen výkonnost, ale hlavně morálku. S tím souvisejí i naštěstí jen drobné svalové problémy - na toto se opravdu dá těžko natrénovat tak aby to pro svaly nebylo překvapením... Obdobně to platí i pro metabolizmus. Protože měřič tepové frekvence je zde pro nás hlavním zdrojem dat i hlavním hlídačem během závodu, při pohledu na záznam lze pouze konstatovat: "zajeto na maximum možného".
60% celkového času závodu v meziprahové oblasti (tepovka vyšší než je aerobní práh), to je skutečně maximum co můžeme chtít i v tuto chvíli očekávat. Pokud samozřejmě vezmeme ještě v úvahu, že dalších 50 min (10%) se odehrávalo téměř v maximálce (tep vyšší než anaerobní práh). Dlužno samozřejmě říci, že tyto "špičky" se děly hlavně v prvních třech hodinách závodu a po té s nárůstem podílu tukového metabolizmu, už na ně skutečně příliš chuti nebylo. Dlouhodobý trénink a také správná sportovní výživa ve formě dostatečného přísunu sacharidů během závodu by měly tento nástup únavy postupně oddálit.
A hodnocení výsledku? 14 z 21 není pro začátek opravdu špatné, no uvidíme příští rok... Každopádně koncem října na tom začneme společně pracovat.
Katka Votřelová (kámen úrazu)
Poznámky na základě záznamu z měřiče tepové frekvence Polar, Miloš Krejčí, info@enduraining.com
Nejčtenější články:
V první části programu ENDURAINING ELEMENTARY jde o práci s tzv. hlubokým stabilizačním systémem páteře. Od velmi útlého dětství máme v mozku uloženy automatické pohybové programy
více »
Hubnutí břicha není pro většinu z nás jen zásadní estetickou otázkou, ale je i velmi důležité z pohledu zdraví a metabolického syndromu. Nesledujte tudíž jen svou hmotnost a BMI, ale změřte si alespoň každé 2 měsíce kontrolně obvod pasu. Jestliže se nám "michelinky" rozjedou od prsou až k tříslům, máme snad i motivaci s tím začít něco dělat. více »
Causa bolavé koleno aneb pohádka o Specialized Body Geometry Fit se (snad) šťastným koncem. O Specialized Body Geometry Fit 3D aneb „jak správně sedět na kole“ toho bylo poslední dobou 2010/25merida2.jpgpopsáno a předvedeno hodně. Krásné prezentace jsou určitě důležité, ale jak celá věc funguje v praxi a jak může pomoci?
více »
© ROSE 99 & Jakub Charvát
www.enduraining.com