Kačka jede-na závody
Ale už zase a opět ve vyprávění předbíhám. Tak to vezmem jinak, pěkně od začátku.
V jedné zapadlé vsi, kde lišky dávají dobrou noc, můžete pětkrát v týdnu spatřiti mladou ženu na kole se pachtiti. Nejinak tomu bylo i čtvrtého měsíce tohoto roku.
Hned na prvý dubnový víkend si milá děva usmyslela, že provětrá svého bujného scandiového vraníka na trase závodu v místě, které před dávnými časy slulo "Na samém vrchu" a nyní nese název Nasavrky. I stalo se.
Po odstartování souboje, jehož se účastnili i slovutní rytíři, žena na černém oři vyrazila a jela, jela a jela.
Cililink a pohádky je konec.
Co že to?
V pohádkách kladné postavy nebývají sežrány drakem, vítězí, vyhrávají, nedojíždějí mezi posledními...
Extra krátký tratě jsem párkrát zkusila a po každé si říkala, " už nikdy více!"
Neumím jet na plný kotel. Vlastně jo, umím jet na krev, ale až ke konci závodu, když cítím cíl a zároveň nechybí motivace. U delších tratí vím, že se s přepálenci stejné výkonnostní úrovně sjedu na desátém, čtyřicátém, nebo třeba až na šedesátém kilometru, ale sjedu. U závodů na pár kilometrů tomu tak není a pak mám divný pocit, jako bych ani nezávodila, ztrácím motivaci a nesnažím se jet naplno ani konec.
Obávala jsem se. Obávala jsem se sama sebe, že na nasavrcké trati, kde baby jedou jen 22 km, to nebude jinak. Zapřísahala jsem se, že musím JET! Šlapat jak o život! Že to dokážu, zvládnu, že to tak dělají i druzí, že na tom nic není, jen se kousnout a kašlat na bolest. Padl startovní výstřel a ... nastal obvyklý scénář. Ale jelo se mně pěkně, což o to. Nic mě nebolelo, ani nohy v nejprudších pasážích, a to nebyla o stojky nouze, i dost času jsem strávila nad AnP. Před rokem, dvěma jsem se na jaře necítila tak v pohodě. Ale závodila jsem až v pozdější době, takže objektivní srovnání chybí, zůstává to na pocitech.
Co si ale budeme povídat, i kdybych jela na krev a v cíli padala únavou, stáhla bych z obrovský ztráty na první babu jen pár minut. Trénink to byl ale dobrý. Chci se především připravit na dlouhý maratony tak, abych je zvládla objet bez problémů a postupem času i rychleji než nynějším hlemýždím tempem. Krok po krůčku se zlepšovat a přitom zůstat zdravá.
Další na řadě byl o pár kilometrů delší závod, první ročník půlmaratonu pořádaného v České Třebové v sobotu 18. dubna.
Oba závody jsem jela z objemového tréninku. Víkend předcházející půlmaratonu čítal bratru devět hodin na horáku v terénu. Pondělní čtyři hodiny mě dorazily, prvně od podzimu jsem pocítila únavu. Ne, špatně jsem se vyjádřila. Já necítila únavu. Kdybych nejezdila s tepákem, ničeho zvláštního bych si nevšimla. Nohy v pořádku, rychlost normální, ale ty tepy, ty tepy. Nechtělo se jim nahoru. Vůbec. Mít při stoupání po prudší louce, kde se musím snažit, abych nejela pozpátku, maximální tep jen lehce nad aerobním prahem, to u mě není normální.
Úterní volno mi vyloženě bodlo. Na středu byla v plánu základní vytrvalost, 2,5 hodiny s několika intervaly. Prvně maxima na kole v kopci C-MxK. To jsou ty "příjemný" intervaly, kterým jsem se věnovala v zimě při běhu. Zkusila jsem to. Vzdala po necelých dvaceti vteřinách. Jela se projet, že na to dlabu. Nedalo mi to, vrátila jsem se a zkusila znovu. A pak do třetice. Vše se stejným výsledkem, pocitově to bylo divný, něco tomu scházelo. Domů jsem se vrátila už po hodině a bez intervalů.
Na čtvrteční volno jsem se opět nezlobila. Páteční rozjížděcí kompenzaci jsem se snažila dodržet podle plánu, včetně kadence a rychlostní vytrvalosti na rovině C-RVR.
A byla tu sobota.
O trati jsem moc nevěděla. Dvakrát třicet kilometrů. Z mapy jsem vyčetla, že start bude do kopce, z města po silnici a pak terénem. Propozice udávaly převýšení 700 metrů na jeden okruh, nechápala jsem, jak by se to mohlo na těch dvou kopečcích okruhu nabrat. Byla jsem zvědavá jak na trať, tak na sebe, hlavně jestli nějak pocítím nenormální stav z počátku týdne. Předem prozradím, že se nijak neprojevil - odpočinek stačil.
Start proběhl nečekaně a dříve, než by měl. Předek vyrazil, ale zadní část zůstala stát. Někteří si ani nevšimli, že bylo odstartováno, nastal zmatek, ozývalo se rychlé zacvakávání kufrů a rozjezd byl ještě pomalejší než bývá vzadu obvyklé.
V úvodním kopci, krátce po nájezdu do terénu, mě předjel kamarád Honza, taky z Vinohradských Šlapek. Mě a had několika dalších bikerů, z nichž spousta už tlačila, objel po trávě vedle pěšiny. Málem mně spadly brejličky, jak jsem vytřeštila oči. Honza byl sice věkově nejstarší účastník závodu, ale duší je stále mladík. Navíc velmi aktivní cyklista, který strčí do kapsy spoustu málo aktivních mlaďochů. Ale stejně mě překvapilo, s jakou lehkostí nás v prudším úseku předjížděl. Až mě napadlo, jestli se nenechal strhnout atmosférou a nepřepálil. Pár závodů jsme spolu už jeli a záda jsem mu ještě neviděla. Ale Česká Třebová to měla změnit...
Po stoupání následovala rovina, jelo se mně i nadále dobře. Velkou radost mi udělalo, že mně chlapi na rovině neujížděli. Samozřejmě chlapi z výkonnostního konce. Ale i tak mě to potěšilo. Trať byla rychlá, suchá, nebylo co řešit, nemusela se vybírat stopa, jen se šlapalo. V jediném hravém sjezdu jsem se zasekla a musela sesednout. Tlačící se sice snažili uvolňovat stopu co nejrychleji, ale bylo nás tam moc a tak to nestačilo.
Pak zase jen rychlá široká cesta, les střídal louku a než bys řekl švec, byl tu druhý kopec na Andrlův Chlum. Ten mě překvapil, sklonem zdatně konkuroval úvodnímu kopci. Z Andrláku se už jen sjíždělo, poslední kilometry vedly zase po rovině, nejdříve po louce a později po asfaltu. Celý první okruh jsem kolem sebe viděla další cyklisty, to je pro mě plus, nezapomínám, že jsem na závodě a snažím se jet.
Druhý okruh byl jiný. Třicítkáři dál nepokračovali a naprostá většina "dlouhotraťařů" jela daleko vpředu. Jen ten první kopec mi dělal společnost. A pak jsem zahlédla čísi záda, Ă, ano, Honzova. A já si myslela, že jsem ho někde předjela a ani si toho nevšimla! Teď se stydím, že jsem Honzu podcenila. Přitom to byl on, kdo měl celý závod navrch.
O pár metrů výše se za mě připlahočila baba, kterou jsem předjížděla po prvních kilometrech závodu, když vypadala, že má dost. Teď se zdála v pohodě.
"Jedeš hezky, " pochválila jsem ji.
"Už nemůžu, berou mě křeče. Asi to na Kozlově zabalím."
"Nedělej to, " radila jsem jí a následovala nezbytná otázka, "a mimochodem, v jaký kategorii jseš?"
"Třicet a vejš," odvětila Křeč.
"Já taky".
Již nemohoucí Křeč přehodila o dva pastorky níž a během zlomků vteřiny přešpurtovala závratnou rychlostí, odhadem tak k 6ti km/hod., mě i Honzu a zmizela v nedohlednu, ještě než jsme se stačili vzpamatovat. Hmm, byla ta otázka na kategorii opravdu nezbytná?
Moje psyché si řádně loklo vody a kleslo blíž ke dnu.
Přišla nepatrně zvlněná, spíše se svažující rovina a já v pomalý jízdě pokračovala. Nohy se točily nižší kadencí, průměrka klesala, rezignovaně jsem koukala na pořád stejně vzdálená Honzova záda, na tepák a říkala si, "tak už to nestoupá". A kdybyste zrovna kolem projížděli a chtěli po mě, abych se pokusila na svým momentálním stavu něco změnit a zkusila se do pedálů pořádně opřít, Honzu dohnat, asi bych vás poslala..., však vy víte kam, do nedalekýho Brandejsa.
Sama nevím co se dělo. Buď jsem prodělala záchvat demorálky, nebo byla vinna lehká únava, kterou jsem ale zatím jiným způsobem nevnímala a zpomalením jsem se z ní dokázala oklepat. Ať to bylo to či ono, opustilo mě to včas, na druhým kopci okruhu. V horní části jsem se musela zmáčknout, abych se vůbec udržela v sedle. A ejhle, šlo to. I tepy si radostí povyskočily. Tak jsem je při tom nechala, zrychlila, dohnala a předehnala Honzu. Ale jen na kousek. Pak dohnal zase on mě a pravidelně jsme se střídali až do cíle, kterým jsme projeli ruku v ruce.
Musím přiznat, skončila jsem mezi posledními. Ale bavilo mě to a navíc nemám pocit, že bych jela tak špatně, abych si konec závodního balíku zasloužila. :-)
Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/
Miloš Krejčí www.enduraining.com
Nejčtenější články:
V první části programu ENDURAINING ELEMENTARY jde o práci s tzv. hlubokým stabilizačním systémem páteře. Od velmi útlého dětství máme v mozku uloženy automatické pohybové programy
více »
Hubnutí břicha není pro většinu z nás jen zásadní estetickou otázkou, ale je i velmi důležité z pohledu zdraví a metabolického syndromu. Nesledujte tudíž jen svou hmotnost a BMI, ale změřte si alespoň každé 2 měsíce kontrolně obvod pasu. Jestliže se nám "michelinky" rozjedou od prsou až k tříslům, máme snad i motivaci s tím začít něco dělat. více »
Causa bolavé koleno aneb pohádka o Specialized Body Geometry Fit se (snad) šťastným koncem. O Specialized Body Geometry Fit 3D aneb „jak správně sedět na kole“ toho bylo poslední dobou 2010/25merida2.jpgpopsáno a předvedeno hodně. Krásné prezentace jsou určitě důležité, ale jak celá věc funguje v praxi a jak může pomoci?
více »
© ROSE 99 & Jakub Charvát
www.enduraining.com