XC Bořitov

Tak jsme se dočkali. Je tu duben, začátek další závodní sezony. Letos jsem si ještě nestačila uvědomit, jestli z toho mám radost nebo ne. Zimní přípravu si užívám rok od roku více a hned po březnovém přesednutí na kolo se mně začalo stýskat po sněhu a běžkách, zimních krokoklusech a ledovém nosu. Zamrzla jsem myšlenkami ve stopě a na jarní závody se nenaladila, i když během tréninků jsem za příjemně prohřívaná záda ráda. I tak jsem strávila březen nad plánováním co, kam, kdy a jak. I první závod za sebou už mám.

    Dny před závodem jsem strávila v rozpacích, zda vůbec chci jet. Došla jsem k názoru, že asi jo, jen na krátký tratě se necejtím a tak závodní nadšení ze začátku sezóny přijde až před delšími trasami. Doufám.
    Porušila jsem své sté "už nikdy nic pod pade" a vydala se na XC. Neblouzníte, fakt jsem napsala XC. Krátké okruhy. Vokruhy. Horor ze snů. Radši bych aspoň tu padesátku, ale tu pršelo, tu odpadl odvoz, znáte to. Abych nevynechala i to Xcéčko, napsala jsem Milošovi - jak ho hezky nazývá běžkyně Hanice - Pánovi Endurainingu, ať mně při projevu zaječích úmyslů šíleně vynadá. On se furt chová jako profík a já bych někdy potřebovala jednu pořádnou lísknout, abych se probrala, klient neklient. Na SMSku poslanou dvě hodiny před startem, že nevím, jestli pojedu, neodpověděl (jak ten mě má prokouklou), tak jsem se smířila s tím, že budu muset jet. Když už jsem na místě. A Miloš "nereaguje". (Pozn: nereaguje, nereaguje, protože se sám taky snažil závodit…).

Ach jo. Postavila jsem se do druhé řady, hned za Čuříkové, Novákové a další vesměs elite baby. Vedle mě hobby, taky z ní nebylo znát, jestli se víc těší nebo chce zdrhat, pěkně jsme pokecaly. Třetí řada už nebyla.

    Hned od prvních metrů jsem si držela krásné předposlední místo. Trochu jsem byla překvapená, že první stovky metrů se jely pomaleji, než jsem čekala, ale stačilo drobné technické zaváhání asi třetí, čtvrté baby a v kraťounkém, ale prudkém protisvahu se zvedla vlna, která než došla ke mně, oddělila předek o pár metrů. Čekala jsem odpojení dřív, chuť stahovat to nebyla, bylo jasný, že baby by mě odpoutaly jinde a bolestivěji, až za to pořádně vezmou. Tak jsem si jela ve větru svý, aby to moc nebolelo. No srágora. A to jste mě neviděli ve sjezdech. Nebo možná jo, ale radši mně to v diskuzi pod článkem nepotvrzujte, ať se nestydím. Jaksi bylo znát, že jsem naposled v techničtějším terénu byla... hmm... v září na Sudetech. To bylo ode mě samé bourání tréninkových plánů, teď bike ještě ne, je sníh, je bahno, nemám kde kolo umýt, je v servisu, to a Yoko Ono... A představte si, vony tam byly zatáčky! No šok, kdo by to na vokruháči čekal! A šutřík jel, ostrá vpravo, pod předním kolem se objevil pruďák po louce dolů, technicky jednoduchý, jen opticky nabobtnalý, a vypadlo ze mě jen: "Ty vole, já se bojím", a už jsem slejzala. Těch překvapeních bylo ovšem více... To je tak, když se někdo dvě hodiny před startem klepe starťákem (u mě platí nepřímá úměra, čím kratší závod tím větší starťák) střídavě na lavičce a na záchodě, místo aby si prošel trasu. Pro svou chatrnou obhajobu dodám, že jsem tušila, že po seznámení se s okruhem bych Milošovi poslala druhou SMS s definitivním "nejedu"! No, z toho se asi už nevykecám...

Do cíle jsem nakonec dojela i já, dostala  klepec jak hrom, ale protože se jely jen tři kola, tak mě první baby nesjely, o fous. Jako trénink pro další závody dobrý. I trasa byla hezká, dokonce tak, že si teď s odstupem dvou dnů říkám:" Opravdu už nikdy nic pod pade?"Uvidím časem. Konec článku o závodě, který opět není o závodě...

Pozn: Ale zas na druhou stranu kdo má tak krásné nikým nerušené fotky…?






Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/
Miloš Krejčí, www.enduraining.com
foto: Yetti