Přes 3 vrchy

Bude pršet, nebude? Při příjezdu na místo konání závodu Přes 3 vrchy Vysočiny se ve mě perou protichůdná přání. Déšť během závodu nemám ráda. Ale osvěžit vzduch by to chtělo. Pošmourno, pod mrakem, předbouřkový dusno, nedýchatelno.
Po startu se snažím posunout víc dopředu, respektive, jak ráda říkám, méně dozadu. Na tepák nekoukám, ostatně ukazuje tím menší čísla čím víc se namáhám. Kecálek. Dlouhou jsem už jela před dvěma lety a říkám si, že když jsem tehdy přežila přepálení, přežiju i dnes.

Krátce po nájezdu do terénu si vybírám dvojici chlápků, kteří jedou tempem, které jsem schopna akceptovat, ale sama bych jela pomaleji. K našim třem oranžovým dresům - každý jiného klubu - se přidává biker v modrým. Zvolil stejnou strategii jako já. Zuby nehty se držet oranžovejch vpředu. Ti jedou vedle sebe na kecačku, my vzadu věnujeme energii šlapání a hlídání si odstupu od tahounů. Je třeba dávat bacha na občasné ostré úhybné manévry před překážkami, abychom se Oranžovým neodměnili najetím na přehazku. Dokonce jsme si mlčky dvojici rozdělili. Já si přivlastnila vlevo jedoucího bikera z Kola Bakus teamu. Při předjíždění se dvojstup občas přelije v řadu, nejdřív proklouznou Oranžisti, pak si přišlápneme s Modrým, po předjetí se řadíme beze slov a kolizí každý na své místo. Mašinky proti vagonům nic nenamítají. Idyla končí vyjetím vlaku z kolejí, spolu s dalšími míjíme správnou odbočku. Hned se otáčíme a vracíme, jenže Oranžoví se otáčí dříve, mezi nás se vklíní jiní bikeři a vlak se rozpojí. Na luční pěšině je nesjíždím, při vyjetí ze stopy jsem  téměř zastavuju a poslušně se řadím zpět za ostatní. Tak, a je konec hákování. Na kořenitých pěšinách ale neva.

Mám za sebou první stoupání, na Křemešník. Každou chvíli čekám nepříjemný kopec na Mešnici. Ten nedávám, je nad mé síly i techniku, závěrečná část stoupání je pěkně strmá. Prý to prvních pět z dlouhé dalo. Nechápu. Kolem mě tlačí všichni. Jako obvykle při tlačení nestíhám, i když jsem zrychlila - holt trénink z Šely je znát.
Dvojité schody v Novém Rychnově, co to na mě a přede mnou jedoucí babu křičí, že jsme to z žen daly první? Asi něco jinýho, při tom fofru a drc-drc-drc těžko rozumět. Fandí a tleskají. Prima pocit. Závody na Moravě jezdím ráda, místní povzbuzují znatelně více než v Čechách. A kór na 3 vrších si hlasivky nešetří. Úplně vidím pondělní přecpané ordinace na ORL.

Sjezdovka a Čeřínek. A vedro, slunce vylezlo zpod mraků. Dusno přetrvává. Čeřínek si pamatuju jako brutální stoupání, ale je to docela v pohodě. Za polovinou ale i tak slejzám, pot ze mě crčí. Pošetřím síly. Na vrchu je občerstvovačka, jeden kelímek hážu do sebe, druhým se polívám. Vody jsem během závodu na sebe vylila více než vypila. Přívětivost místních se projevuje i tím, že téměř v každé vesnici crčí na bikery voda z wapek. Příjemné osvěžení. I pořadatelé na vedro zareagovali profesionálně a znatelně navýšili počet pitných občerstvovaček.

Předloni mě první krátkotraťaři předjížděli už před sjezdovkou, letos až během následujícího sjezdu. Občas to bylo dost o ústa, první v lepším případě sykl "hej" a předjel mě v zatáčce na pěšině vpravo, o druhém jsem nevěděla a předjel vlevo... Ale vždycky jsme se nějak vešli. Takže nic na co bych se těšila. Že se to blíží jsem slyšela už půlkilometr dopředu. Ječivé, hystericky laděné "uhníííí". No co to jede za sirénu. Čekám, kdy se TO přiřítí za mě. Už je tu. Klučina slyšitelně s nervama nadranc řve "uhnííííí". Ječák má slušnej a hlas mu rozčilením přeskakuje. Držím si stopu a mezi nadávkami (mými) TOMU sděluju, že houby poznám kudy se chystá jet. Naštěstí další jsou už slušní, předjíždí opatrně, dají vědět kudy.

Pak mi závod splývá. Furt jen krátké a přitom dlouhé nahoru, dolů, po širokejch lesňačkách, po úzkejch pěšinách, vedro, dusno. Ale přece jen jedeme více nahoru, ukrajujeme metr za metrem stoupání na Javořici. Tady se musím pozastavit a prozradit, že těch vrchů je více než jen tři. A na některé se stoupá dvakrát. Předloni jsem myslela, že mě vomejou, když se po vytouženém sjezdu ke mě opět blížil vrcholový vysílač Javořice. Letos jsem byla připravená. A otupělá. Předjíždění z Drásala se neuskutečnilo, vedle mě mleli nohama furt ti samí, nebyla jsem na tom lépe. Zato mě postihlo "Drásalovské" brnění a pálení chodidel. A to mnohem dříve, už někdy po třetí hodině. Hrůza děs.

Vysvobození přichází až s brodem. Letos ho nenapustili, tak je mělký, přesto sesedám a tlačím. Spásný nápad, ochlazení ničí křeče zkusmo oždibávající chodidla. Úžasný. Pokud budu mít stejný potíže i na dalších závodech, asi budu smáčet nohy v kyblích pitné vody. Po brodu je to do cíle kousek, přidávám, konečně se zase můžu do pedálů opřít naplno, aniž by si nášlap prokousával cestu skrz podrážku. A v cíli jsem o 20 minut dříve než předloni.











Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/