Před Rampušákem 2012

4.6. vyjetí po maratónu, 25km, 1 hodina
5.6. volno
6.6. po náročné neděli se už cítím fit a vyrážím na naplánovanou intenzitu (3x5 minut tempové vytrvalosti, nikam to nehrnu a pohybuji se okolo 153 pulsů), 55km, 2hod.
7.6. volno
8.6. rozjetí 60km, 2 hod., 1x9 minut RVK – rychlostní vytrvalost kopce

9.6. Strmilov – Velká cena Kores

Už od rána je jasné, že suchou nohou závod neobjedu. Jedeme 140 kilometrů, rozdělených do devíti okruhů a startujeme až ve 13:30. Trať je zvlněná a členitá. Začínám laborovat nad tím v čem pojedu závod. Je okolo čtrnácti stupňů a prší. Na start se stavím v pláštěnce, která mě v prvních okruzích drží v teple. Na startu se nás schází necelá dvacítka, ale podle tváří vidím, že dostat se na bednu nebude jednoduché. První kolo jedeme až na pár nástupů volněji. Ve druhém už začíná nástupů přibývat, ale celkově není tempo našeho malého balíku nijak závratné. Po dvou kolech nás předjíždí auto rozhodčích a zastavuje nás s tím, že musíme počkat až projede balík juniorů. Promočení čekáme okolo osmi minut, až se nám junioři vzdálí dostatečně z dohledu. Klidným tempem to náš mini balík opět rozjíždí a po desíti kilometrech se začíná opět závodit. Při nájezdu do třetího kola, tak jako v ostatních okruzích projíždíme křižovatku ve tvaru písmene „T“, následuje krátká rovinka s rozbitým asfaltem, krátký prudký sjezd po mokrých sježděných kostkách, mírná levá zatáčka přes tři kanály a na závěr prudký výjezd s esíčkem. Říkám si, že tohle je dojezd docela o hubu a navíc na mokru!  Kousek před esíčkem získávám společně s Tomášem Okrouhlickým, Honzou Klabouchem, Vojtou Niplem a ještě jedním Sparťanem malý náskok. Křikneme na sebe a začínáme zrychlovat. Levá točka, pravá točka, krátký rychlý sjezd a už začínáme stoupat přibližně 700 metrů dlouhé stoupání po hrubém asfaltu. Jedeme rychle a já si pěkně dávám. V tomto kole velkou neschazuji a kopec vyburácím na 50x23. Jednoho kolegu ze Sparty v kopci necháváme. Po několika kilometrech zjišťuji, že jsem ze skupiny nejslabší a několik špic nestřídám. Balík nás postupně ztrácí z dohledu. Závodníci z Rakouska a Experimentu 23 se nás snaží dorazit, ale neúspěšně. Když už jsme ztratili skupinu za námi z dohledu začínáme jet vyrovnanější tempo. Jedeme tak rychle, že si svlékám pláštěnku a chlad ani necítím. Při nájezdu do posledního kola, když už vím, že kopec uvisím, začínám  zjišťovat svoje šance na bednu. Jedeme od začátku, tedy přibližně necelých 100km ve čtyřech a bramboru určitě nechci. Na technický kamikadze dojezd si věřím a vím, že hůře než třetí místo to nebude. Sedm kilometrů před cílem, kdy máme velice slušný průměr 39,5 km/h mám bohužel defekt a zajištění žádné. Jsem naštvanej a točím to zkratkou do cíle. Téměř 100 kilometrů si gumuju hubu, abych to nakonec kousek před cílem zabalil. JO, stává se :( Aspoň to byla dobrá  příprava na další závody.

Následující den jedu volně vytrvalost. Ze soboty jsem pěkně gumovej a tak se vezu Robertovi, s kterým společně trénujeme jenom v háku (110km, 3:50).

11.6. volno
12.6. volně vytrvalost, 2hod. 55km
13.6. silová vytrvalost kopce na Laudóně 3x4 minuty těsně pod ANP, na závěr 2x7 minut rychlostní vytrvalost kopce – opět těsně pod ANP. Na minutu a něco přelézám v RVK i ANP. Po víkendu jsem byl už dostatečně odpočatej a tak jdou tepy dobře nahoru (55 km, 2 hod., tepovka 126).
14.6. volno
15.6. rozjetí 60 km, 2 hodiny s jedním pětiminutovým intervalem  RVK

16.6. Velkopolomské okruhy

V týdnu se cítím docela dobře a tak jdu do závodu s ambicemi na přední umístění. Jen mám malé obavy z vedra, které mi nikdy nedělalo dobře. Na druhou stranu jsou podmínky pro všechny stejné. Před závodem jedu 15km rozjetí. Okruh je kopcovitý a technický. Závod je rozdělen do osmi okruhů v celkové délce 134 km. Startujeme v 11 hodin a rtuť na teploměru se již pohybuje okolo třicítky! Na lajně vidím, že je startovní pole hodně kvalitní. Již od startu se jede svižně a já začínám cítit, že to v tom teple není ono. Ve druhém a třetím kole odjíždí jednotlivci, kteří záhy tvoří skupinky. Ve čtvrtém okruhu se balík nadobro trhá a já zůstávám někde okolo dvacátého místa v malé skupince. V horkém počasí, kdy se teplota vyšplhala na 33 stupňů je poměrně vysoká „úmrtnost“. Nakonec zjišťujeme, že několik odjetých závoďáků závod zabalilo. Vedro mě začíná postupně odrovnávat. Naštěstí jede naše malá skupinka (s Lukášem Heinrichem a Tomášem Veleckým) vyrovnané tempo a já v závodě s velkým sebezapřením pokračuji. Při nájezdu do posledního kola nás pořadatelé zastavují. Klasifikování jsme, i když dostáváme limit. Naše skupina jela o deváté až jedenácté místo, což jsem do poslední chvíle nevěděli. Beru jedenáctku a jsem rád, že to mám celý v tom pařáku za sebou. Hodinu sedím ve stínu, rozjímám na židli :) a snažím se z toho vzpamatovat. Po závodě mám naplánován ještě trénink, který si říkám, že v tomhle stavu nepojedu ani náhodou. Po hodině sezení ve stínu se vzpamatovávám a nakonec jedu navečer z Mohelnice přes Bludov a Zábřeh vytrvalostním tempem domů. Celkem mi to za sobotu dává 190 km.

17.6. kompenzačně 1 hod., 25km
18.6. volno
19.6. zjišťuji, že se mi v místě sedací kosti začíná dělat malá boulička. V sobotu mě čeká vrchol sezóny – Rampušák a tak si nedovolím vysadit a trénink přesto jedu (55km, 2 hod.)
20.6. zlepšení bohužel necítím a tak si dávám krátký trénink a věřím, že se to vstřebá (40km, 1hod. a 20 minut)
21.6. volno (Bohužel zjišťuji, že se na tom zduření nebude dát asi sedět. Přesto to nevzdávám).
22.6. krátké hodinové rozjetí a zjištění, že mi bolest při sezení na sedle nedovolí startovat na Rampušáku. Mám bohužel zánět a dostávám antibiotika a minimálně na 14 dní klid! Psychicky se s tím vyrovnávám špatně. Forma šla neustále nahoru a navíc je Rampušák profilově závodem, který mi víc než vyhovuje.

23.6. – 1.7. antibiotika a klid


Marian Hajzler

Miloš Krejčí
Enduraining – cyklistický trénink