Pod kontrolou 7 – Mamut

Mamut Tour 2011, první maratón ze série 53X11. Volím trasu 210 km s převýšením 3300m a nejprudším stoupáním 19%. Sešla se velice silná konkurence a pořadatel byl sám překvapen počtem účastnících se cyklistů

Do závodu nastupuji s menšími ambicemi, díky nedávno prodělané nemoci. A tak očekávám umístění někde za první padesátkou. Na startu všech silničních tras se sešlo přibližně 480 cyklistů.

Na místo dorážím okolo 6.30, přihlašuji se, dávám dohromady kolo, vyrážím na krátkou projížďku a před 8.30 už stojím na lajně.
Jelikož se několik silničářů nestihlo díky velké účasti včas přihlásit, start je o 15 minut opožděn.

Po rovinatém a klidném začátku přichází na řadu zvlněný terén, kde se již začíná závodit. Na trase nás čeká nespočet stoupání a z nich bych vypíchl Tesák, Hadovnu, Grapy, ještě jednou Tesák a Lázy.

Přibližně po 15km se začínají formovat různé skupinky uprchlíků. Občas se pokouším i já naskočit do nějaké skupinky, ale úniky nemají dlouhého trvání. Na 30 kilometru se začíná zvedat první velké stoupání, Tesák, které přejíždím ve skupině s největšími favority. Další velké stoupání, Hadovnu, přejíždím opět v hlavní skupině. Cítím se vcelku dobře, ale vím, že mám před sebou nejnáročnější stoupání Grapy, které vyniká svou strmostí mezi 13 až 19%. Po krátké přípravě tohoto kopce zatáčíme doleva a za zatáčkou čeká první stěna. Kopec se po té na chvíli zmírní a potom následuje otevřená pasáž, která je mezi 16 až 19%. V tomto bodě začínám ztrácet, ale na vrcholu kopce dotahuji skupinu, do které výkonnostně patřím. Následuje rychlý sjezd a za nedlouho vidíme opět závoďáky, kteří pojedou o medaile. Po delším úseku ve zvlněném terénu najíždíme znovu na Tesák, kde se začíná dělit naše přední skupina. V tomto stoupání jedu opět podlahu a ve sjezdu se přidávám do skupiny, ve které dorazím později i do cíle. Skupina čítá přibližně 15 závoďáků s podobnou výkonností. Většina z nás pravidelně střídá a ze zadu se k nám dokonce dostává pár závodníků, kteří od nás odpadli, a zpět se dostali jízdou v háku za autem. Sportovní to není, ale bohužel se to děje. Zde je skupina favoritů už několik minut před námi.
Poslední velký kopec Lázy přejíždíme v relativně rozumném tempu, i když nohám se už zátěž přestává líbit. Po přejetí Lázů začínáme ve zvlněném terénu opět hezky zrychlovat. Přibližně 8km před cílem za to beru na kostkách a odjíždím s dalšími dvěma závoďáky. Po chvíli se situace přesype a já zůstávám ještě s jiným borcem ve dvojici. Ten to po chvíli vzdává. Začínají ho brát křeče. Já k nim nemám také vůbec daleko. V rychlosti, už sám, najíždím na hodně rozbitou, asi kilometr dlouhou hodně technickou pasáž, kterou prolítnu téměř bez zábran. Za ní následuje delší rovina, která je bohužel v můj neprospěch proti větru. Skupina za mnou výborně střídá a ač tomu dávám maximum, jsem dojet. A tak vím, že půjdu do špurtu. Na pětistovce najíždím na druhý flek v naší skupině a po dlouhém špurtu dojíždím první z naši skupiny na 23. místě, což je pro mě vzhledem k nedávné nemoci celkem úspěch.

Večer ještě probírám závod s trenérem. Probírám s ním své pocity v kopcích, na rovině a také celkovou vytrvalost, tak abychom dokázali opět naladit další plán přípravy.


Marian Hajzler