Pěkně sprostý Sudety

Na kolo se nemá před závodem šahat, jinak se něco potento. No, ale ta zadní kotoučovka vycentrovat potřebuje, drhne. Záležitost pár minut. A čtvrtek večer není těsně před závodem. Jo, ona není mezi diskem a destičkami mezera, neprotáhne se ani růžek papíru, tady není co centrovat. Ale přece jen, proč nevyzkoušet. Kolo ve vzduchu se otočí jen o půl otočky, sundávám destičky. Helemese, nevrací se pístky. Zítra si v servisu poraděj, stačí vyčistit a promazat.
Po dvou hodinách mordování se podařilo pístky zastrčit. Jedno zmáčknutí páčky a už se jim zase nechce dovnitř. Domlouváme se, že v pondělí poputuje brzda na reklamaci k dodavateli. Jenže zítra jsou Sudety. Majitel obchodu lítá kolem, shání kotouč, ne, žádný přebytečný nemá, ráfky mám bez brzdné plochy, nabízí mi svýho horáka. Luboši, díky, ale vždyť bych ani nedosáhla na řidítka. Sháním rychlou podporu mezi kamarády. Bodlo by: "Neboj, zatáhlá brzda Tě nezpomalí, ani si toho nevšimneš." Nebo aspoň rozhodné a jednoznačné, abych přestala váhat:" Jen blbec by s tím odstartoval dlouhou, nestojí to za to." Odpovědí je jen pokrčení ramen a: "Tak to je blbý."
Jsem blbec, řadím se na start...

První stoupání, nohy se točí lehce, hezký pocit, ale jak to, že jde přede mě tolik lidu? Že by? Lehce mačkám pravou páku, na pocitech se nic nemění, nejede se mně hůř. Bezva. Přede mnou 120 km. Frajerka. Nebo debil. Jak se to veme. Při dojezdu na polňačku potíže se stíháním nemám, čím kodrcavější, tím lépe. Vono se mně to na asfaltu asi zdálo. Třeba prasátka začala pracovat.  Vždyť je to pohoda. Kořenitý výjezd na Honský Špičák mě ujistí, žádná potíž, jede se mně lehčeji než před dvěma lety. Začátek sjezdu tlačím, ta sypká ostrá zatáčka se mně vůbec nelíbí. Stoupám z Ameriky. Je to dobrý, sice nepředjíždím jako obvykle, ale je to dobrý. Mokrý písek, šutry. Kameny jsou obnaženy víc než loni nebo mně to jen připadá? A tady ta eroze tu byla? Ten drobný potůček určitě ne! Ale netlačím víc než před rokem s naštíplým prstem, taková ostuda nejsem. Občerstvovačky jsou letos divný, na dost z nich chybí ionťák, jídla taky málo, na jedné popadnu poslední osamocený kousek banánu, doplním čistou vodu.

Konečně Machov, živá kapela, servis, úsměvy ze všech stran. Vylejvám vodu, dolejvám ionťák, kejml nechávám ležet na zemi a odskakuju za roh. Čas sice příšernej, ale neberu si to, dochází mi, že zastánci hydraulik mají pravdu. Kotouče fakt brzděj. Hlavně ten zadní. Neustále, neúnavně. Smířila jsem se s tím. Odjíždím s perfektní náladou, na servisáka, moji loňskou záchranu, rozjařile hulákám, že letos u něj nestavím. Čipová kontrola, stoupám dál. Šahám po hadičce, abych ucucla z doplněné zásoby. Já vůl, já nechala batoh na občerstvovačce! Chvíli si pohrávám s myšlenkou nevracet se. Ale zas tak velkej vůl nejsem. Při zpáteční cestě se zubím na protijedoucí. Druhý pípnutí. Nechápavé pohledy, proč přijíždí z opačnýho směru? Tlemím se, zdvihám kejml ze země, budím všeobecné veselí.
"Neprojížděj podruhý kontrolou."
Culím se.
"Tys jela přes koberec, když ses vracela?"
"Jo."
Rezignovaný povzdech. Tak jeď.
Jedu. Kontrolu u koberce se smíchem zdravím. Dnes potřetí. Pípám.

Už jen poslední z nejtěžších výjezdů, vychutnám si to. Ale je těžší než si pamatuju, paměť milosrdně filtruje nepříjemné. A najednou houbelec. Předjíždím pár tlačenek, nohy jako obvykle v tomhle místě, únava přiměřená, holt to není desátý kilometr, ale jak to, že jdou skoro stejně rychle? Pohled na kompík. Přeřadila jsem si na rychlost, jindy mě tenhle údaj nezajímá. Ale dá se tohle vůbec nazvat rychlostí? Stavím, zdvihám zadní kolo. Hmm, drhne stejně jako ráno, žádná změna k horšímu. Ani k lepšímu. Jednu výhodu to má. Jak přiléhají destičky ke kotouči stále a rovnoměrně celou plochou, v mokru brzda nepíská, ani typické drhno-šustící zvuky při průjezdu bahnem nevydává. Na všem je nutný hledat pozitivní stránku. Že já kokot odstartovala.

Polsko. Zas sypkej sjezd, když už tak radši pevný kameny, ty nikam neuhejbaj. Jak jsem se přesvědčila před pár kilometry, ani když letím dolů. Přede mnou biker zastavil, dobrzdila jsem, ale jak jsem váhala kudy kam, na místě se rozhlížela, tak jsem se překlopila. Umělec. Znovu jsem nasedla. Ale tady radši tlačím.
Zadní brzda začíná rezonovat, silně, zdá se mi, že hejbe celou zadní stavbou a zadek cuká na stranu. Kašlu na to, ňáký Sudety jsou mně ukradený!  Stejně budu mít čas horší než loni
Odteď turistuju, neojebávám bufáče. Když jsem si to zaplatila, ať z toho něco mám! (Rozbor z HACu ukázal rozdíl mezi čistým jízdně-tlačícím a celkovým časem 37 minut, to je víc než trojnásobek co obvykle na dlouhých tratích mívám).
Pitomý stoupání. Výběr stopy nechám na chlápkovi přede mnou.
"Nesnáším Polsko."
Zpředu se ozve udivené: "Proč?"
"Debilní cesta, vůbec to sem nemuseli protahovat."
"Už jsme v Česku."
"Nesnáším Česko!"
Ale v duchu se stále tlemím, já jsem takovej pitomec! Co jsem asi čekala? Že to se zatáhlou brzdou pojede samo? Hehe.

Hlavňov. Jednoznačně nejlíp zásobený bufet. Spolu s Machovem maratonská špička. Dlabu puding, pak okoštuju jednohubky, hořický trubičky, co bych tak ještě mohla ochutnat? Je toho dost. Chuťový buňky výskaj. Ostaš, Hvězda, všechno je mi jedno, hlavně se nezrakvit a z dneška si pamatovat jen to příjemné. A na příští rok si neslibovat čas, kašlat na časy, akorát to demotivuje, když se nedaří. Za předposlední občerstvovačkou asfaltový výjezd, námaha běžná, nohy nebolej, rychlost ale krok sun krok, nejede to. Krátím čas hrou. Znáte ji všichni. Jak jen se jmenuje. První slabika nového slova musí souhlasit s poslední slabikou slova předcházejícího... idiot...otřesný...nýman...
Zdraví mě chodec se psem: "Šutříku, těším se na článek."
Tak teď jsem to já, kdo udiveně čučí. Servisák z Machova?
"To bude pěkně sprostej report!"
Smějeme se. Zbývá kousek.

Předposlední sjezd, jako obvykle hnusný koryto, rozdávám rychlospojku a půjčuju nýtovačku, aspoň jsem užitečná, když nic jinýho. Jo, ještě jsem posílala psychiku. A co je důležitý, jak zpětně hodnotím - možná to byl zlom v přístupu k závodům, zatím jsem si nejvíce užívala maratonské prvotiny. Další roky před startem stresovala, chtěla vylepšit dosažený čas, když se nedařilo, zlomilo mě to a snažila se méně. Chce to víc klidu, lepší čas, horší, vždyť o tom to není. Že jsem to ale musela zjistit až po letech. Vlastně ty Sudety nebyly tak špatný, příště to poletí samo. A konečně vím, proč se říká, že kdo brzdí, nevyhraje. :-)




Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/