OkoloBrna

Přes měsíc jsem nezávodila, slunečné víkendy strávené v práci se střídaly s volnými propršenými.  Zrušila jsem pro slejvák Manitou, Krakatit, propadala návalům blbý nálady, že nemá cenu trénovat a přitom nezávodit, vážně přemýšlela, že začnu běhat celoročně a v deštivých dnech vyměním závody na horáku za běžecké, kde nehrozí zničení materiálu za tisíce.
Ke konci nechtěné pauzy už mně bylo vše jedno, vlastně jsem zase nevěděla, jestli se na závody těším nebo ne. Z kalendáře z dostupných na mě jukaly jen padesátky typu KPŽ, OkoloHnoje, samej masakr v červenejch, chce se mně, nechce? Cestou na OkoloBrna převážilo "nechce". Smíšené se starťákem. Ale věděla jsem, že startovat by bylo záhodno. Ona zlepšující se kondička v kombinaci s pohodlností má jednu nevýhodu - proč se tejrat a jet rychleji, než je nezbytně nutné, když už zvládám na pohodu. Kdyby mně Miloš nezařazoval intervaly, netrávila bych nad AP moc času. Ale co je psáno, to je dáno. Teda až na maximálky, ty přehlížím... (Zajímalo by mě, jestli Miloš někdy nad, ehm, psychicky komplikovanějšími klienty jako jsem např. já, zažívá stejné pocity zoufalství či údivu, jaké znám z práce.)
Kde jsem to skončila... jo... prostě mně bylo jasný, že startovat je nutný, pokud nechci po Sudetech bulet.
 
Tak jsem opět stála mezi stovkami dalších a z hromadnýho startu s ještě-kratšími-krátkotraťařemi neměla radost. Podařilo se mně stoupnout si ne úplně dozadu, ale bylo to prd platný. Odskočila jsem si na záchod, kolo opřela o stěnu v koridoru a tak se dobrovolně nechala zablokovat z boku. Chybami se člověk učí, říkala jsem si, když jsem se s malým úspěchem zkoušela vmezeřit mezi stěnu s kolem po levé ruce a bikery po pravici. Po odstartování jsem musela počkat, až prostor vpravo prořídne, pak obligádní koloběžka, za obloukem nasednutí a pár metrů stoupání k silnici. Tou dobou čelo už bylo v terénu. Silnice - hrůza děs. Desítky bikerů šly přese mě, já oproti nim stála, přitom jsem se neflákala, maximální rychlost k 65. O hák jsem se ani nepokoušela, všici profrčeli kolem nesrovnatelně rychleji a nestačila jsem reagovat. Holt starty z kopce nejsou moje parketa. Předjeli mě i pupkáči. Dohnala jsem je v terénu, kousek za silnicí cesta začala stoupat. Tam jim přebytečná kila překážela. Jenže nebylo kudy předjíždět. Asi třikrát jsem zkusila jet, metr, dva a stopka. Řetězová reakce sesedání je sviňa. Hlavně klid. Oddychla jsem si, když jsme konečně nasedli. Na 50 metrů. Pak se zase tlačilo. Klíd! Nájezd do terénu byl jednoznačně nejtechničtější úsek okruhu. Dál se trasa vlnila po asfaltu, štěrkových lesňačkách, až v druhé části bylo pár kilometrů pěšin.
V okolí Masarykova okruhu jsem se držela za Cyklomaxačkou, znám ji a vím, že jezdí po rovině a z kopce hezky. Chlapy jsme předjížděly. Na oplátku jsem jí chtěla pomoci do kopce, najela si dopředu, ale nevyšlo to, pár bikerů ji ve výjezdu nechtěně bloklo. Úděl ženskejch. Bikerům jedoucím s holkami vzadu to většinou šlape do kopce pomaleji.
Jak jsem už psala, v druhý části byly i pěšiny. V jedné jsem dojela malou skupinku. Zatáčka, chlapi vyrazili nalevo, stále pomalu, tak jsem se vydala napravo. Aha, za zatáčkou kořeny a baba. Nevybrala jsem dobře. Chlápci zmizeli, neměla jsem kudy předjet, hlubokou boční erozi jsem si netroufala přejet, o přeskočení nemůže být u mě řeč. Cyklomaxačka mě dojela, zvolila levou stopu a už jsem viděla jen vzdalující se záda. Když se stopa trochu rozšířila, přišlápla jsem si, zakličkovala, a vzdálila se ostatním i já.
Následovala hravá, točivá hladká pěšina vystřídaná luční stezkou, kde každého druhého vystrašila trávou maskovaná rýha vymletá vodou. Táhlý asfaltový stoupání, rychlý sjezd, nic moc nálada. Kterou ještě zhoršila fandící dvojice nahlášením strašně vysokýho místa v ženách. S povzbuzujícím úsměvem, že je to bezva umístění. Cože? Taková výsledková katastrofa? Chuť zabalit dosáhla vrcholu.

Stejně jsem se vydala do druhýho kola. Před Sudety každej trénink dobrej. Počáteční výjezd se obešel bez zácpy. Na asfaltu jsem předjela další babu, i když jsem jela intenzitou alá šestá hodina na Drásalovi, na víc nebyl morál. Ohlídla jsem se a čelist mně spadla údivem. Ona se nechala tlačit. Copak o to, s tím se letos setkávám téměř na každým závodě, rychle se to rozmáhá, asi lehce přenosná infekce. Ale tahle baba v drese pardubickýho MTB klubu se nenechala jen popostrčit, tlačit metr, dva. Otáčela jsem se často a stále ji vedle jedoucí chlap tlačil do zad. Že má dobrý pocit z bedny v celkovém hodnocení seriálu Cyklomaratontour...
Na občerstvovačce za Masarykáčem jsem doplnila vodu do kejmlu. Dokonce mně pořadatelky podávaly bidon, no toto, v hloubi startovního pole, kdo by to čekal. Láhev jsem odmítla, ale nechala si nalít vodu na boty, abych neopakovala 3 vrchy. Chodidla se začala ozývat. Pomohlo!
Za nepřehlednou zatáčkou na kořenech jsem tentokrát potkala krásného psa, možná československýho vlčáka.  Zarazil se, hodil udivené oko, a viditelně přemýšlel, co si má s nečekaným výpadem kovovo-masovýho monstra počít. Na fleku jsem zastavila. Pes taky. Pán s úsměvem podotkl, že to bude kdo z koho. Kategoricky jsem odmítla riskovat držkopád přes přední. Tak se klidili na druhou stranu oni. Ještě zbývala panička. S druhým vlčákem. Ti zůstali v protisměru, jen popostoupili trochu na bok. Štrejchla bych je řidítky a váleli bychom se všici, já dost možná zatížená o váhu dvou zvířat na krku. Tak na prosbu putovali přes džuznu taky. Ještě jednou díky.
Zbytek trasy se konal v režii prvního okruhu, jen jsem párkrát váhala kudy kam.  Vlastně ještě by se našly dva rozdíly. Poslední stoupání k Ríšově studánce jsem zrychlila a snažila se jet. Když už teda jsem na závodě... A ve sjezdu nikdo nehlásil pořadí. Naštěstí. Ne, že by to byla vyloženě tragédie, ale měla jsem na víc.



Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/