Můj trénink pod kontrolou 6

V dnešním článku se budu snažit popsat několik zajímavých tréninků z měsíce dubna a též i průběh prvního silničního závodu.

Pátek

Na programu mám silovou vytrvalost po rovině. Po krátkém rozjetí přichází na řadu první interval o délce 30 minut a já to ze 135 pulsů pozvolna rozjíždím až na 170 pulsů, kde se snažím pohybovat na  75 otáčkách. Druhý interval se mi většinou jezdí o něco lépe než ten první. Po prvním intervalu zvolňuji a jedu volně okolo 115 pulsů po dobu třiceti minut. Potom opět zrychluji a dávám znovu to samé. Takže opět 135…140…145….150…160, tady už to začíná být celkem svižná jízda, 165 až 170 pulsů. Držím to někde na 168. Nohy nebolí a to je fajn.

Po necelých třiceti minutách volné jízdy zařazuji 2 kratší intervaly, opět po rovině, na vyšších otáčkách a nižší tepové frekvenci mezi 155 až 160 pulsy. Dvakrát pět minut je v porovnání s půl hodinou brnkačka.

Shrnutí: 80km, 2 ½  hodiny, průměrná tepová frekvence 143!

Sobota

Kopce, kopce a zase kopce. Už si delší dobu plánuji projet trať Rampušáka 2011. Počasí přeje a tak vyrážím z Rudoltic přes Štíty, Červenou Vodu, Králíky, Miedzylesie, Bystrzyca Klodzka, Idzików, Stronie Slaskie, Kladské sedlo, Staré Město, Hanušovice, Zborov, Štíty a zpět domů do Rudoltic. Jak už někteří z Vás poznali nejedná se o úplnou trasu.

Než se dostaneme pod první větší kopec máme v nohách něco okolo 60km.

Kopce jedu do ANP, což je 170 pulsů. První kopec, který jedu už ve zmíněném módu je v Polsku a začíná v obci Idzików a končí nad lyžařským střediskem Czarna Góra. I při tomto svižném tempu jedu tento kopec i s přípravou přibližně 35 minut. Překvapuje mě výborná kvalita asfaltu. Přibližně po prvních desíti až patnácti minutách v tomto kopci schazuji z velkého na malý knedlík a pohybuji se po zbylých dvacet minut mezi 168 až 170 pulsy. V některých pasážích jedu 34x23. V sezoně by to mělo být o něco lepší. Nahoře čekám na kolegu, s kterým už nějakou dobu trénujeme. Následuje dlouhý sjezd do Stronie Slaskie odkud se silnice začíná opět zvedat na Kladské sedlo. Kopec je o něco kratší a mírnější než ten první. Mimochodem jsme si v tomto úseku vyzkoušeli pořádné kočičí hlavy. Kdo zkusil, ví o čem mluvím. Kladské sedlo vyjíždím na stejných tepech. I když je kopec mírnější, hrubší asfalt přidává na obtížnosti. Sjezd je po krásném hladkém asfaltu. Následuje delší rovina až pod další kopec – Zborov.

Zborov jedu v módu laktátová tolerance - kopec, což je ještě o trochu svižnější jízda než na dvou předchozích kopcích a to mezi 167 a 173. Držím to většinou na 171. Člověk by nevěřil, jak jsou tři pulsy nad ANP znát. Kopec vylítnu za přibližně 12 minut a vím, že už mám před sebou poslední a tím jsou Štíty. Tam už jedu opět do 170 pulsů. Nohám už se moc nechce a tak najíždím opatrněji. I tak jedu většinu kopce těsně pod ANP (anaerobním prahem). Pak už následují necelé dvě desítky km domů mírně z kopce.

Shrnutí: 170km , 6hod., průměrná TF 136

Neděle

Chystám se na vytrvalostní trénink o délce okolo 200km, s tím, že jsem v tento den ještě pozván na časovku První jarní nadýchnutí.

Vyrážím brzy ráno, tak abych měl před časovkou objeto minimálně 130km. To se mi daří. Přijíždím na start, nasazuji číslo a vyrážím na jízdu proti chronometru. Časovku jedu v poklidném vytrvalostním tempu a výsledkem je fantastické, zřejmě poslední místo. Po dojetí sundávám číslo a pokračuji v tréninku. Okolo desáté hodiny dopoledne začíná foukat uragán a já jsem moc rád, že se mi podařilo vyrazit brzo ráno za solidních povětrnostních podmínek.

Shrnutí: 190km, 7hod, průměrná TF 123

Následující víkend se již účastním prvních závodů v Karlovicích u Vrbna pod Pradědem. Do závodu jdu s tím, že se nebudu flákat. Jde o přípravu na důležitější závody.

Závod má přibližně 65km a je kopcovitého charakteru. Na trati se nachází tři větší stoupání a jedním z nich je známá Hvězda. Hned od startu se začíná jet velice slušné tempo. Po prvním kopci následuje jízda v otevřené krajině nahoru a dolů, kde fouká silný vítr z leva. Tempo se na jednom z horizontů vystupňuje tak, že zůstávám vepředu se Zdeňkem Mlynářem, Lubomírem Petrušem a dalšími dvěma závoďáky sám. Jedeme hodně rychle a začínáme se ostatním rychle vzdalovat. Pravidelně střídáme a asi po deseti kilometrech nám odpadá první člověk, dokonce po rovině. V tu chvíli vím, že z této silné skupiny budu dalším já, kdo půjde od válu. Následuje kopec a já začínám cítit, že do minuty bude mít skupina o jednoho člena méně. Začínám si jet své tempo a pár stovek metrů po mě odpadá další člověk. Balík mne dojíždí na vrcholu druhého ze tří stoupáni a já vím, že mám necelých deset km, abych se vzpamatoval z rychlé jízdy. Po chvíli začínáme stoupat na poslední a zároveň nejtěžší stoupání a tím je Hvězda.

Na Pradědu a celém hlavním hřebenu ještě leží sníh.

Začátek stoupání mě celkem bolí, ale začínám cítit, že jak se silnice zvedá začínám opět ožívat. Na Hvězdu přivádím naši skupinu s lehkým náskokem na třetím místě za dvěma favority. Po té nás už jen čeká sjezd do Vrbna a spurt na cílovou pásku do kopce za Vrbnem.

Naše skupina spurtuje o třetí místo. Jelikož jsem chtěl, a na trati zároveň nechal hodně sil, mohl jsem na třetí flek zapomenout. A tak v poklidu dojíždím do cíle na chvostu naší skupiny s velice dobrým pocitem a průměrem někde těsně pod 39km/h, což je na kopcovitý závod vynikající.

Po závodě se nechávám ženou dovézt do Rýmařova, odkud pokračuji na kole přes Uničov, Zábřeh až domů ve vytrvalostním tempu.

Shrnutí: celkem 160km a necelých 5 hodin, závod splnil svůj účel.


Marian Hajzler