Mamut 2012

V týdnu před Mamutem už jen dolaďujeme formu. Po dni volna mi Miloš naplánoval intervaly na „nakopnutí“. Po předchozích závodech v Bílsku se cítím fit a tak 4 intervaly po šesti minutách v laktátové toleranci v rozmezí 171 až 173 pulsů včetně jednoho intervalu rychlostní vytrvalosti kopce na rozjetí objíždím podle plánu. Vybírám si opět kopec Tatenice – Strážná. Jelikož to jezdím s dvěma dalšími parťáky, je o svižné tempo postaráno a tak se na vyšší pulsy dostávám vcelku dobře (55km, 2hod., TF 134). Následující den vyrážím na necelé 2 a půl hodiny vytrvalosti volně kmihem po rovině. Odpovídá tomu i tepový průměr 114 pulsů. Ve čtvrtek si dávám jako obvykle volno. Při pátečním rozjetí si dávám dva intervaly laktátové tolerance. První v kopci 7 minut a druhý po rovině 6 minut. Celkem 2 hodiny a 60 km. Nyní už jen zbývá umýt kolo, zabalit věci a brzo ráno odjezd směr Přerov. Večer si ještě studuji trasu, pro připomenutí, co se změnilo a tak.

V sobotu ráno přijíždím s velkým předstihem do Přerova, tak abych se stihl v klidu přihlásit a připravit. Předpověď počasí nevěstí nic dobrého a tak si na závod připravuji i pláštěnku a dlouhé rukavice. Start je naplánován na půl devátou. Teploměr ukazuje mezi 18-20 stupni a je slunečno. Na výstavišti v Přerově je odmávnut pouze slavnostní start. Ostrý následuje až za obcí Kozlovice na čtvrtém kilometru. Po startu následuje technická vložka přes nově otevřený most a to po kostkách. Balík jede cukavým tempem a okolo dvacátého kilometru se tvoří první vážnější únik, který si to rozdá na první horské prémii na Tesáku (38km). Tesák vyjíždím v balíku svižným tempem, těsně za špicí. Snažím se točit a zjišťuji, že se mi pojede dobře. Na dalším brdku je bufet, kde si beru banán. Neustále jedu ve špici, tak abych se vyhnul možným pádům a byl zároveň schopen reagovat na nástupy favoritů. Dalším stoupáním na trase je Hadovna (66km), do kterého najíždím na třetím místě. Tempo se jede opět svižné, nikoliv však doraz. Z balíku odpadá pouze několik jednotlivců. Následuje úzký sjezd, který letíme. Chvíli pokračujeme z kopce po hlavní silnici a já si začínám dělat dobrou výchozí pozici na nejtěžší stoupání závodu – Grapy. Nejprudší část stoupání má sklon okolo 20%.  Po chvíli uhýbáme ostrou pravou na úzkou cestičku mezi domy, kde se silnice začíná prudce zvedat. V tuto chvíli jedu na páté pozici a snažím se tempo nepřepálit. Většinu prudkých pasáží jedu 34 x 21, 23 a 25. Na začátku stoupání spíše propadám. Po té když vyjedu nejprudší část, začínám doskakovat skupinky i jednotlivce. Na vrchol vyjíždím okolo 25.místa a první skupinu dojíždím ještě s jedním závoďákem ve sjezdu, těsně před začátkem dalšího krátkého stoupání. Za několik desítek kilometrů stavíme na „povinnou“ a také nám už slušně prší s tím, že teplota klesla na 10-14 stupňů. Občas se snaží někdo odskočit a tak se skupina chvilkami hezky natahuje. Držím se neustále ve předu a jede se mi dobře. Okolo stodvacátého kilometru se silnice začíná pomalu zvedat na další vrchol, kterým je opět Tesák na 137 kilometru. V tomto stoupání se začíná skupina trhat a já vyjíždím na vrchol sám okolo patnáctého místa. Teplota zde padá na 10 stupňů a jsme už všichni řádně promočení. Ve sjezdu dojíždím Honzu Šenkeříka, střídáme spolu a po pár minutách jsme opět v první skupině. Začíná mi být zima a tak si na vestu oblékám ještě pláštěnku. Po stopadesátém kilometru začínáme stoupat na poslední velké stoupání Lázy. Naše skupina čítá už jen okolo dvaceti závoďáků. Do kopce najíždím na páté figuře a jede se mi vcelku dobře. Ve stoupání zaostávám za nejlepšími, ale vyjíždím ho okolo dvanáctého místa. Začínám, ale cítit, že je něco špatně. Je to bohužel hlaďák. Naštěstí vede většina následujících kilometrů z kopce. Po chvíli si ještě z malé skupinky po rovině doskakuji Petra Swaczynu a Pavla Gondu. Hlaďák nastupuje sice pomalu, ale už za pár kilometrů cítím jeho dopady naplno.

Nemohu tomu uvěřit, že jsem udělal takovou diletantskou chybu, která se mi povedla naposledy asi před dvaceti lety. Začínám do sebe rvát cukry, energy drink, čokoládovou tyčinku, rohlík s marmeládou… Za chvíli začínám prožívat pravé peklo. Tma před očima a nemohu ani udržet řidítka. Stoupání nad Hubertem (180-185km) vybelhávám s Petrem Swaczynou a Pavlem Gondou. Stoupání, ve kterém bych jel pravděpodobně 34 x 19 či 21 jedu 34 x 25 a dávám si jako pes. Po několika kilometrech se z toho dostávám, i když o nějakém velkém závodění se už nedá mluvit. Po chvilce dojíždíme Jirku Hradila a jedeme tedy ve čtyřech. Posledních 30 kilometrů je už převážně po rovině. Do cílové točky najíždím jako první, jako bych snad ani neměl zájem spurtovat o sedmé místo. Najednou mě kluci ze skupinky začínají přelézat. Když už jsou všichni přede mnou, zvedám se také, abych nakonec vzal celkové deváté místo, se kterým jsem na tu hrůzu, co jsem si sám připravil spokojen. Tak mi z toho plyne velké poučení pro příště. Nejhorší na tom je, že jídlo i čas se najíst jsem měl. Závod dokončuji v čase 6 hodin 18 minut se ztrátou na vítěze  necelých 13 minut.

V neděli vyrážím pouze na dvě hodinky kompenzačně. Před sebou mám tři týdny, které budeme s Milošem směřovat k dalšímu z maratónů 53x11 – Sudety.

Týden po Mamutu je volnější s následujícími dávkami: pondělí – volno; úterý – 2hodiny vytrvalostním tempem se čtyřmi intervaly tempové vytrvalosti po pěti minutách (150-153 pulsů na vyšších otáčkách); středa – 1,5 hodiny kompenzačně; čtvrtek – 3,5 hodiny, 110 km ve zvlněném terénu s jedním větším kopcem; pátek – volno; sobota – rozjetí 65km, 2 hodiny (se dvěma intervaly laktátové tolerance, tedy nad anaerobním prahem).

V neděli se účastním Českého poháru v Dolanech u Olomouce. Závod je rozdělen do sedmnácti okruhů po devíti kilometrech, celkem tedy 153 kilometrů. Obsahuje jedno stoupání, které se dá jezdit na velkou. Zbytek okruhu je sjezd a rovina. Již od rána je modrá obloha a teploty přes den okolo 28 stupňů. Cítím se fit a tak se v balíku nezašívám. Chodím do mnoha nástupů s podstatně lepšími závoďáky z Hradce či Dukly. Snažím se dostat do nějaké skupinky. První kolo je spíše zahřívací a začíná se postupně zrychlovat. Bohužel se to vždy sjíždí a odpadá se spíše z balíku. Druhá část stoupání se jede rychle v každém okruhu. Na okruhu jsou též kostky, kde velká část ztrácí bidony včetně mě. Naštěstí jsem si vzal dva. Bufet je vyhlášen až od šestého okruhu a tak ztráta bidonu, může znamenat poměrně slušnou dehydrataci. Jsem překvapen, že zvládám odskakovat s nejlepšími z balíku. Jenže po polovině závodu začínám cítit, že za to zaplatím. Na druhou stranu jsem nechtěl odstartovat a jen se udržet v balíku až do konce bez jakékoliv aktivity. Po přibližně devadesáti kilometrech si v kopci vystupuji z již prořídlého balíku a jedu si svoje. V tu chvíli se rychlostní průměr pohybuje mezi 38-39 km/h. Sám objedu ještě jedno kolo a točím to po sto kilometrech k autu. Pocit z toho, že jsem vzdal nic moc, ale na druhou stranu jsem na trati něco nechal.

S Milošem si v pondělí upřesňujeme tréninkový plán podle mého aktuálního stavu a vše směřujeme k dalšímu z maratonů Sudety, který se koná 3.června.


Marian Hajzler

Miloš Krejčí
Enduraining – cyklistický trénink