Kyjov, Karlovice a Bílsko

Český pohár v Kyjově jedu z podstatně větší pohody než ČP Brno-Bítěš-Brno, který jsem jel z plného tréninku. V týdnu, kdy se účastním zmíněného ČP v Kyjově jedu po pondělním volnu MxK, maximální intenzitu – kopce a to 2 série po třech intervalech a dvou minutách. Tepově se dostávám na 177 až 178 pulsů, což je přibližně 10 pulsů nad anaerobní práh. V reálu to vypadá tak, že si prvních přibližně dvacet vteřin zaspurtuji do kopce ze sedla a potom se snažím držet co nejvyšší možné tempo vsedě. Na konci každého intervalu se to „peklo“ :-) snažím vydýchat. Po odjetí šesti intervalů jsem rád, že to mám za sebou (2hod., 55km, tepovka 133). Ve středu jedu pouze rovinu, tak abych si před čtvrtečním volnem protočil nohy (2,5hod., 80km, tepovka 129). Páteční rozjetí před ČP zkracuji kvůli špatnému počasí na hodinu a čtvrt, obvyklé intervaly však zvládám. Sobotní závod v Kyjově se jede na tradičním okruhu Strážovice, Věteřov, Sobůlky, Kyjov a Strážovice, to celé 9x s celkovou délkou 135km. Na startu stojí 144 závoďáků. Před startem si dávám půl hodiny na rozehřátí. Cítím se podstatně lépe než na Bíteši. Startujeme a dojíždíme za slunečného a teplého počasí, když na většině našeho území prší. První únik na sebe nedává dlouho čekat a začíná se tvořit po pár kilometrech. Jedu někde kolem dvacátého místa a zůstávám v klidu sedět. Na okruhu jsou dva kopce, do kterých se vždy snažím najíždět na čele balíku. První čtyři okruhy vyjíždím všechny kopce relativně dobře. Odpadávají a odjíždějí spíše jednotlivci než větší skupiny. V pátém okruhu se balík dělí na dvě části a já zůstávám v té druhé, pomalejší, tak abych se v půlce závodu nezaříznul. Závod mám za úkol dojet a taky si pořádně dát. Ve druhém balíku se neflákám a v dalším okruhu tvořím s několika závoďáky menší skupinku, ze které nakonec zbýváme pouze tři a absolvujeme tak společně poslední tři kola. Do cíle dojíždím v relativně dobrém stavu na 55.místě, ale bohužel neklasifikován z důvodu nedojetí v limitu, který mi utekl o pár vteřin. I tak to beru jako výbornou přípravu na maratóny. V porovnání s Bíteší byl celkový výkon podstatně lepší. V neděli si dávám vytrvalostní trénink po rovině a v nižší intenzitě. Objíždím ho téměř celý v háku s tepovým průměrem 118 pulsů (130km, 4 a ½ hodiny).

Další týden začínám jako obvykle volnem. V úterý už jedu intenzitu a to 2 x 15 minut SVR – silová vytrvalost - rovina a také 2 x 6 minut RVR – rychlostní vytrvalost – rovina. Patnáctiminutové intervaly začínám pozvolněji a na hranici 165 pulsů se dostávám po 5-7 minutách. Vše jedu do hranice 170 pulsů, tedy lehce nad ANP (60km, 2 hod., TF 134).  Ve středu očekávám přírůstek do rodiny a tak místo tréninku jedu do porodnice, ze které se vracím až ve čtvrtek okolo třetí ráno. Dám si pár hodin spánku, vyrazím do zaměstnání, po té na trénink. Objedu si něco málo přes stovku v kopcích a vyrážím znovu do porodnice :) V pátek mám opět volno, za kterým následuje v sobotu rozjetí před závodem. Jako téměř vždy jezdím při takovém rozjetí dva intervaly. První z nich je do kopce a druhý po rovině, oba nad ANP (75km, 2:20). V neděli vyrážím na závody do Karlovic u Vrbna pod Pradědem. Z loňska a vím, že se sice jedná o krátký, ale velice intenzivní závod se čtyřmi stoupáními. Začíná se Andělskou Horou přes Rudnou, Hvězdu pod Pradědem a opět se končí Andělskou Horou. Po loňských zkušenostech se připravuji zaútočit ve zvlněném terénu na větru asi 10km po startu. V tento den bych vítr nazval spíše uragánem, tedy ideálními podmínkami jak roztrhat skupinu. Na čele se objevují známé tváře jako Lukáš Heinrich, Tomáš Čer nebo Roman Galatík. Po pár kilometrech nástupů na větru se tvoří přibližně desítičlenná skupina, ze které začínají při vysokém tempu odpadat jednotlivci jak do kopce, tak i po rovině. Všichni dobře spolupracujeme a začínáme se rychle vzdalovat balíku. Ve stoupání za Rudnou se mi jede překvapivě dobře a tak vím, že Hvězdu vyjedu s nejlepšími. V půlce stoupání na ní zůstáváme již jen v pěti. Tři z nás jsou bohužel v můj neprospěch z jednoho týmu. Dva z nich nastupují kilometr před vrcholem a získávají náskok. Já si jedu svoje a vím, že malou ztrátu dokáži ze sjezdu smazat. Roman Galatík si to těsně před vrcholem nenechá líbit a nastupuje. S ním i Tomáš Čer a já. Na vrcholu se sjíždíme a za Karlovou Studánkou jedeme až do Vrbna neustále mezi 50-65 km/h. Nikdo nenastupuje. Poslední stoupání Andělská Hora vyjíždíme svižně a necháváme vše až na závěrečný spurt. Následuje sjezd a pravotočivá zatáčka. Beru absolutní třetí místo (65km, 1:45 hod.). Po závodě jedu ještě trénink a tak přidávám k 65km závodu navíc 70km vytrvalostním tempem.

V pondělí se jedu na necelou hodinku vyšlápnout. Úterní trénink obsahuje 3 x 5 minut ZV2I – tempovou vytrvalost rovinu kadenčně, kde se pohybuji okolo 155 pulsů. Vše jedu švihem (60km, 2hod, TF 123).  Následující den se cítím fit a tak jedu podle plánu intenzitu v kopcích: 1 x 6 minut rychlostní vytrvalost -  kopec na rozjetí, po které následují tři intervaly laktátové tolerance – kopec (3 x 12 minut), kde se pohybuji nad ANP a to v rozmezí mezi 171 až 173 pulsy. Jezdím to na známém stoupání Tatenice – Strážná. Nejčastěji volím převod 50x21 a 23. Na závěr mám ještě jeden interval RVK, který už jedu pouze do 168 pulsů (70km. 2 a ½ hod, TF 134). Ve čtvrtek objíždím 3 hodiny podle plánu, i když cítím po předchozím tréninku únavu (90km, TF118). V neděli mě čeká závod a tak si v pátek dávám volno a následující den rozjetí 60km se čtyřmi kratšími intervaly. Závod se koná v Bílsku a je kopcovitého/zvlněného charakteru. Cítím, že jde výkonnost pomalu nahoru a tak se nešetřím. I když nás na startu nestojí moc, vypadá to, že konkurence je solidní. Přede mnou stojí Petr Novák, Petr Zahrádka a další. Jede se pět náročných okruhů s vrchařskými prémiemi + dojezd. Vše v celkové délce 76km s převýšením 1400 metrů. Až na několik úniků jede startovní pole až do čtvrtého okruhu pohromadě. Na horské prémii se balík vždy dělí, ale po sjezdu je vše opět pohromadě. Po chvíli odjíždí Petr Novák. Když už vidím, že je jeho náskok okolo třiceti až čtyřiceti vteřin, chystám se v brdku nastoupit. Dávám do toho vše a po několika kilometrech si ho po rovině a v houpácích sám dojíždím. Cítím se výborně, ale vím, že je Petr v kopci o něco lepší. Po několika kilometrech začíná spolupráce trochu váznout, ale pokračujeme dál. Petr si je vědom týmové přesily, která je někde okolo dvou minut za námi. Do cíle dojíždím s ním, spokojeně na druhém místě a opět si mohu říct, že to byl dobrý závod, tak jako minulý týden (75km, 2:05hod.). S Milošem si tak jako každý týden hodnotíme stav přípravy. Za dveřmi je totiž první ze série závodů, na kterou se celý rok připravuji a to Mamut v Přerově (215km s převýšením 3450m).  Ale o něm až v příštím reportu.


Marian Hajzler

Miloš Krejčí
Enduraining – cyklistický trénink