Fryštácký dogtrekking

Pro většinu z nás je letošní sezona minulostí a ať si zrovna užíváme zaslouženého odpočinku nebo už řešíme co dál v zimě, vždy je to o vítaném zpestření a nápadech co ještě dělat. Dogtrekking nebo pohyb se psem v přírodě vůbec může být jedním takovým nápadem a ani to hned nemusí být v organizované závodní podobě. Dejme už slovo děvčatům, ona nám to jako obvykle vysvětlí…

Když se mě Marťas zeptala, jestli s ní a jejími psisky, Drakem a Bíbou, půjdu turistickou trasu dogtrekkingu v Hostýnkách, přikývla jsem. Souhlasila bych, i kdyby se chystala na dlouhou variantu, cca 90 km. Natož na 40 kiláčků. Pche, co to je. Co na tom, že jsem delší trasu než do práce - z práce šla naposledy... někdy v zimě, brzy na jaře?
Informace jako: "Bíba hodně táhne" (a to je špatně? Aspoň to bude rychle odsejpat), "Dneska mi banda zase dala, od brždění mě bolí stehna" (nohy jsou zvyklý z kola), jsem si příliš nepouštěla k srdci. Do mírné paniky mě hodilo až několik testovacích kilometrů s Bíbou na bederním pásu. Ona fakt táhne. A já bezmocně plandám. (che, a to byla jen rovinka v Polabí)
Posledním varováním mi měl být výmluvný název vesnice, odkud se startovalo - Držková...

Den před trekem jsme šli napravit mé chodecké manko. (a hlavně alespoň malinko vyběhat hafany, aby ráno nevystartovali jako šílení – běžný to stav u 99% psů na trecích, davová psychóza funguje nejen na startech MTB). Bíba stále táhla. Neva, ona se unaví a zítra z ní bude hodnej pes. Zadělala jsem si na puchýř na pravé patě. Aspoň vím, který místo bude nejslabší a budu se na to moci připravit.
Ráno jsem hodila na tvořící se bebíčko náplast a v zástupu jsme vyrazili po silnici. Fenka sebou na krátkém vodítku cukala a kňučela v obavách, že jí panička s Drakem utečou. Já kňučela taky. 400 metrů zápasu. Vysvobozením byla prudká stojka po louce. Vodítko prodloužit a byli jsme nahoře rychleji než by řekl švec. Bíba - výtahy, spol. s r. velmi o. Do kopce supr, ale dolů to je jako když se výtah utrhne a nekontrolovaně padá šachtou. Vlaju. (no ještě abys nevlála, když pořád tvrdíš, že to je dobrý, to zvládneš… ono jeden skopec ano, ale 40km je přece jen dlouhé a každý metr se nasčítá.) Dopadám tvrdě na paty. Kdyby aspoň šla rovně. Ale to je hrr vlevo, cuk, hrr vpravo mezi stromy, jak já tohle vyberu... (no jak – cvaknout na obojek a nekompromisně velet ;-) psí postroj JE na tahání) Zakloněná se zapírám o nohy, Martina se dobře baví (nebaví, má pochybnosti jestli vůbec takhle dojdeš celá). Naštěstí mě během dne několikrát vysvobozuje a půjčuje Draka, to je slušňák. Kromě toho, že vyjíždí po psech (no já bych taky vyjížděla, kdyby mne nedávno pokousal psí kámoš od mala). A když jde druhý, taky se bojí, že mu Marťas uteče. Výsledkem je, že na pěšinách, kde se nevejdeme vedle sebe, se ozývá hotovej orchestr, druhej pes v řadě vždy kňučí jako by ho na nože bral.

Po stahování dřeva silně zerodovanou a neskutečně blátivou cestou jsme doklouzali k první orienťácký kontrole.(trochu mi to připomnělo MTB Beskidi Trophy 2008, podobné bahýnko – hutný jíl až na podloží, namíchaný do nenapodobitelné struktury od těžké techniky) Odmítám kontrolu puchýře. Nebudeme se zdržovat takovou hovadinkou. (Tak tohle komentovat fakt nebudu, neb bych se akorát nasr…) Kilometry při hovoru odsejpají, trasa je pěkná (hlavně ty dokopce za lokomotivou, co?), je znát, že ji vybírali místní znalci. Hezké cesty, krásné výhledy. I počasí vyšlo. Už několik kilometrů přemítám, jestli bunda není moc. Před sestupem do Ratiboře jsem uondaná teplem. (Tohle fakt nechápu - umírá horkem, motá se z toho, ale je to drsňák, vydrží…) Zase boj na krátkým vodítku (náhodou, skrz Ratiboř jsme proběhli fofrem) a definitivně měním bundu za mikinu. Opět odmítám kontrolu stavu puchýře. Puchýřů. Cítím nové přírustky. Nejsem troškař. Kousek od Ratiboře se začíná kolem prvního něco přelívat. Ohrnutá ponožka? Pauze se už nevyhýbám. Pozdě. Náplast spadla a kolem výstavního puchýře se vytvořil několik cenťáků dlouhý val shrnuté kůže, kaledonské vrásnění hadr. S Marťas z toho máme bžundu. Jako ze všeho.

Po přezouvací zjišťuju, že líp se mně běží než jde, dopadám na přední část chodidel. Otáčím se za Martinou, jestli jí to nevadí. Nerozumím, co odpovídá, ale asi nevadí, protože taky běží. (Odpovídám, že jsem postáváním u přezouvání trochu vytuhla, ale nevadí, Kačce dělá běh dobře – tedy lépe, psiskům evidentně taky, tak jsem přehlasována a běžím taky.) Psiska mají radost, konečně normální rychlost! Bíba dokonce táhne přijatelně a překvapuje nás, že je schopná držet přímý směr déle než jeden metr. Tři metry lepší než nic. (Nás ne, Kačku, po 25km už obvykle Bíba tolik nekličkuje, ale i teď má své chvilky, holt je to útulkářka lovkyně a navíc napůl chrtová, ale to se časem taky srovná) Stále střídáme klus s chůzí, kilometry ubíhají a víc než polovina je za námi. My jsme ale rychlíci! Míjíme čím dál víc dogtrekařů, start byl volný a vyráželi jsme mezi posledními. Velcí psi, malí, čistokrevní i kříženci. Polovina lidských členů smeček baby. To z biku neznám. (Přidej, tipuju že bab je tak 2/3) Při míjení klušeme, banda nemá čas vymýšlet hlouposti. (a hlavně běhá ráda, moc ráda…) Den je krásný. (rozuměj sice zataženo, studený vítr, po kopcích se válí řídké nízké mraky - ale aspoň neprší) Končiny, třetí orienťácká kontrola, na hřebenu se napojujeme na trasu Drásala. Tady mně to ještě jelo. (a kecalo a kecalo, každá nová zatáčka či kopeček mne Kačka obšťastnila podrobným komentářem dění na trati Drásala :-D ) Nálada stále výborná, kdyby nás někdo poslouchal, asi by pochyboval o našem duševním zdraví... huhůůů!

Druhá převlíkací pauza, výměna ponožek za suché, namazání bebíček. (no jo, taky mažu, radši včas než dělat hrdinu, ale myslím, že příště Kačka už dá taky na prevenci) A jdeme dál. Jenže stále pomaleji a pomaleji. Tvrdý asfalt měníme na chvíli za louku, suchý ponožky už nejsou suchý. Vracíme se na asfalt. Ani psi z toho nemají radost. Cestou k Trojáku zjišťuju, že chodidla bolí už i klus. Kořenitá pěšinka, Bíba netáhne! Že by byla utahaná? Ale houby, na louce je zase ve svým živlu, buch, buch tvrdě na zpuchýřované paty. Přestávám mluvit, většinou jen  poslouchám a přikyvuju. Míjíme správnou odbočku, vracíme se. Dlouhotraťaři mají svěžejší chod než já. Nechápu. (já jo, na Trojáku vylezli po posezení z hospody a hlavně nohy mažou od startu) Poslední kontrola, předlouhý 3,5 km do cíle (protože z kopce dolů). Marťas chvíli krotí oba psy, jak scházíme dolů kamenitou cestou krok sun krok - jo, jsem to já, kdo zdržuje - jdou na mě rychle. A Bíba stále vlevo, vpravo, čertice. (ale houby, jsem ti ji pokrotila, stačilo dodržovat instrukce a sice se občas otočila za mnou, ale jinak to bylo už celkem v klidu, jenže chápu, že s bolavýma nohama už jeden moc nevnímá a i napnutí vodítka cítí jako škubnutí mašiny. A to všechno tak trochu zbytečně od puchýřů…) Vleče se to, našlapuju opatrně, krůček po krůčku, cíl v nedohlednu, to není možný, že bychom šli tak pomalu? (kdepak, jen tam bylo hodně roští a zatáček)  Ještě že Marťas nechtěla jít longa. Ale líbilo se moc, hned v cíli jsem věděla, že to nebyl můj poslední dogtrek. A vůbec, je to sport pro každou smečku, na výběr byla i kočárková trasa dlouhá cca 20 km.  A mimochodem, doporučuju jít se psem táhnoucím i z kopců i těm běžcům, kteří se marně snaží naučit se došlapovat na špičky. Věřte mi, že následující dny se to naučíte. :-)

Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/

(Marťas) http://psikusy-pokusy.rajce.idnes.cz/