Drásal

Moje klasická příprava na dlouhý maraton, kterého se mám účastnit prvně, zahrnuje i nastudování profilu, čtení článků a reportů, abych si udělala představu o technické i fyzické náročnosti tratě, umístění občerstvovaček apod. A mohla rozvrhnout síly. Nejinak tomu bylo i před Drásalem.
Jen to rozvržení sil... Jako si říkám obvykle, moc nepřepálit a začít pomaleji než na kratších závodech? Jet celou dobu podle sebe? Domluvit se se Strejdou ze Šlapek a táhnout to aspoň první půlku ve dvojici? Nebo kašlat první kopce na tepy a snažit se uchytit ve skupince a pak se v balíku zašívat dokud budu moci? A budou vzadu spolupracující skupinky? Rozhodla jsem se pro poslední variantu, začátek trochu ostřeji. Snad v polovině trati nesednu s brekem na mez.
Hned na startu mě to přešlo. Vedro už ráno, stresák, do toho mě přepadly babský záležitosti, obavy z křečí podbřišku a beder. Úplně jsem se viděla, jak sedím na louce a sbírám síly dopravit se k další občerstvovačce. Experimenty nechám na jindy a zůstanu u ověřeného, i když možná pro technicky nenáročné tratě ne nejideálnějšího.
Hned první výjezd mě utvrdil ve správné volbě. Tepala jsem kolem horního prahu, i když jsem se krotila a snažila točit lehčí převody, což místy znamenalo i nejmenší tác a plazení se. Potěš koště. To byl před před startem vtipný nápad, asi přechodné pomatení, jet první kopec rychle a urvat si lepší pozici pro další kilometry. Chcípla bych. Darwinova cena. Snažila se první dvacítku jet naplno, bohužel si neuvědomila, že závod měří 115 km.
Grapy, Tesák, známé názvy, obávané výjezdy, hlavně asfaltová stojka na Grapy. Kelčský Javorník jsem zčásti tlačila, podle barvitého popisu kamarádů jsem nic jiného ani nečekala, na sebetejrání času dost. První čtvrtina za mnou. Uklidnila jsem se, pole už roztrhané, nevymlela jsem se, přece jen je znát, že bike poslední dobou moc nevenčím. A dál mají být téměř jen rychlé šotolinky a asfalt.
V dalších kopcích jsem už dojížděla přepálence. Dávala jsem je kousek po kousku. V Jarcové jsem si dopřála delší pauzu než jen na banán a vodu, doplnila jonťák do kejmlu, mrkla na čas. Na trati 4:06, to bych měla na odhadovaný čas 8:30 zvládnout. A pokud nebude velká krize, dám to za vysněný, 8:15. Další  stoupání po silnici mimo les, ve výhni sluníčka. Asfalt tekl. A byla jsem na hřebeni. No bezva. Nohy se točily stále lehce, nálada perfektní.
Bezva přestalo zhruba po šesté hodině. Nějak těch hrbolů nahoru dolů bylo na hřebenovce víc a já se ztratila. Ne na trati, ale v profilu trasy nalepeném na horní rámovce. Na kilometráž se nekoukám, je demotivující, jak to nepřibejvá. Ale tohle stoupání musel být předposlední kopec, však regulovčice dole říkaly: "Už jen 20 kiláčků do cíle". Skoro jsem začala natahovat, jakej jsem borec, já to nakonec dám pod 7:45! Povznesený pocit jak na prvních Sudetech kilometr před cílem. Málem jsem se plácala po ramenou. Předčasně. Když chlápek z dalšího občerstvení ukázal prstem do profilu, kde jsem, sklapla mně čelist. Teprve Pardus. Sakra, já si myslela, že tenhle hrbol mám už za sebou. No nic, pokračovala jsem, už ne "s bezva" pocitem, ale stále ještě v poměrně dobré náladě. Hlava to ovšem nepobrala úplně, zafixovala si profil o 10 km dál. A když jsem vyjela na další kopec, opět jsem se bila do prsou, borkyně!
Že já, blbec, jsem se ptala, kolik kiláků zbývá do cíle. Prý 20. 5 nahoru a 15 dolů. Stačilo málo a fakt jsem si sedla na mez. Tohle mně tvrdili před téměř hodinou a půl, bůůů! A začal boj. Kopec na Hrubou Malíkovou jsem ještě vyšlápla, vždyť se konec jede 15 km dolů. Dokonce jsem stále předjížděla. Doteď nechápu, jak je to možné, jela jsem lehkej převod s kadencí stréce šinoucího se na skládačce z hospody. A konečně to začalo klesat, hurá! Ty voe, co toto, zase nahoru?  Kde je ten slibovanej dlouhatánskej sjezd? To má bejt ten krpál? To si dělaj srandu, ne? Vlekla jsem kolo za sebou a přitakávala si se spoluumírajícím, že teda Drásal příště už ne.
Cedule 110 km. Tak teď už to z kopce prostě musí být! Bylo. Pekelně mě na štěrku začala brnět chodidla, nesoustředila jsem se a bála pustit brzdy. Rovina. 1700 metrů do cíle. Strašně daleko. Chodidla furt brní. Ze setrvačnosti jsem jela velkej tác, kadence běžná, nohy nebolely, ale ta otupělost... Před cílovou branou nás poslali na opačnou stranu. Kličky kolem vody. Morálka na hadry. Ale zvládla jsem to. Dokonce s lepším časem, než jsem doufala, ani poslední jsem nebyla. První teda zdaleka ne. :-) Ale pořád si připomínám, jak jsem začínala. První půlmaraton odtlačen a ujet za téměř 4,5 hodiny, v cíli na cucky. To o pár let později je více než dvojnásobná trať s těžkými kopci zajetá vyšším průměrem úspěch. Jsem borec. Sice pomalej, ale jsem. :-)


Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/