Čvachtavá Šela

Dva dny před startem Šely jsem vyměkla. A že vyměním zadní plášť, když už několikátý den leje. Bahno by sice na jeho zpuchřelost působilo jak balzám na rty, ale plochodrážní závody mně nic neříkaj. Tušila jsem, co nás čeká. V optimistickém naladění mě držely drapáky a nové kotoučovky. Když už, tak aspoň neprobrzdím ráfky. Jen aby nepršelo.
Sobotní ranní obloha vypadá optimisticky. Třeba to nakonec vyjde. Dobrovolně si stoupám na chvost poslední vlny. Na předjíždění bude dost času v druhý půlce. Radši párkrát sesednout tam, kde by se dalo jet, než se na pěšinách nervovat při předjíždění zdatnějšími. První kilometry po silnici, nájezd do terénu, bláta... co to? Bláta málo. Čekala jsem horší. Ale počkám si do prvních pěšin.
A jak se říkává, kdo si počká, ten se dočká. A už se kolem tlačí, smeká, padá. Toho tlačení je víc, než jsem si představovala. Chvílemi není kudy jet, i když by to jinak šlo. Přede mnou to jeden zkouší, nasedá, napodobuju ho. Je málo průbojný, tak vykřikuju za ním "jedeme vlevo, jedem zprava, středem, hej, středem!" A nejedem. Ani myš by neproklouzla. Asi bychom do tréninkovýho plánu měli s Milošem zařadit tlačení. Tlačím na vyšších tepech než když jedu. Ale není kam spěchat. Tohle bude na dlouho. Občas se jede, občas tlačí, občas narychlo seskakuje. Za Helfštýnem nafasujem nových deset kiláků pěšin. Protisvahy, pár lávek, kupa hnědých bikerů. Předjíždím a předtláčím několik bab. U dvou vyzvídám, z jaký vlny startovaly. Z první, no supr. Mám radost. Ony ne. Měla jsem mlčet. Možná jsem byla ta poslední pověstná kapka, která je zdeptala a vzdaly. To nebylo příliš taktický. Být ve výsledkové listině v kategorii poslední nevypadá tak hezky. Ale určitě měly větší vliv ty kapky seshora. Někdy po dvou hodinách po odstartování se rozpršelo. Ještě jsem se courala na pěšinách. Z prvních čtyřiceti kilometrů závodu jich dobrých třicet vede po těhle žížalách. Hned jsem si připomněla, že za deště nezávodím, nejsem přece cvok. Ale tohle je ještě dobrý, jo, není to tak zlý. Deset minut pršelo. Pak už jen lilo. Jednu výhodu to mělo, neřešila jsem, že přes oprasený dioptrický brejle nic nevidím. Neviděla jsem kvůli proudu vody v očích. Směs soli, vody a bahna nepěkně štípala. Na chvíli zavřít oči a zbavit se tak na vteřinu štípání, otevřít, kouknout kudy se pojede v příštích metrech, zavřít. Oblečení durch. Má cenu si oblíknout vestu? Nemá. Rukávky jsem nechala na občerstvovačce u Helfštýna, bylo mně v nich teplo. Teď vnímám na zátylku chlad. Lejt přestalo. Začaly padat kroupy. Desítky malých jehliček se zabodávají do zčervenalé kůže rukou. A najednou... nic. Už nic nepadalo, vysvitlo sluníčko. Na vracečkách před Rybářema už vidím kudy můžu tlačit. :-)
Rybáře, kupa vzdávajících. Doplňuju kejml a jedu dál. To jsem zvědavá na tu druhou, údajně méně bahnitou půlku. Když si vzpomenu na loňský polní průjezd Moravskou bránou, moc tomu nevěřím. A je to tady. Ornice nezklame. Po rovině točím vpředu nejmenší, po několika stovkách metrů to už nejde. Kolo házím do potoka, smejvám z pohonu nejhorší bahno. Po třiceti metrech to není znát. Zadní kolo se zase netočí. Bláto mně sedřelo ze zadní stavby lak. Tahle rovina je nejhorší úsek závodu. Ještě několikrát zprovozňuju na pár metrů kolo, bahno beru rukavicemi, sundávat je nemá cenu, a pak hledám relativně čistou část kraťasů, o které rukavice otírám.
Silnice je vysvobození. Prvních dvě stě metrů krajnice je zaflákaných, jako by tudy projel traktor. Nebo pár set zabahněných bikerů. Zbývající část závodu je opravdu míň zablácená. Nebo jsem si už zvykla. Dávno šlapu jen tak, aby se neřeklo, ve vytrvalosti. Ještě bych mohla rychleji, ale mám respekt, tuším, že do cíle to mám ještě několik hodin. Výjezd Peklem od loňska natáhli. Vzali za vrcholek kopce a popotáhli ho vejš. Ve sjezdu se potkávám s bikerem, moc jich kolem už není. Upozorňuju ho, že už se ve sjezdu tolik nesoustředím, ať jde radši přede mě. Ale ne, jedeme zhruba stejně. Lepší je jet proudem vody, odhalil pevné podlaží. S bikerem se domlouváme na střídání se na rovině. Bodne to nám oběma. Na suché (!!!) polňačce před Helfštýnem už nestřídám, připojili jsme se za jinou mašinku. Užívám si klidné tempo a vůbec mně nevadí, že to nehrotím jak před rokem. A je tu poslední výjezd. Na metr stejným místě jako loni mě začíná brát křeč. No to snad ne. Naštěstí se jen ozvala a mlčí. Poslední kopec se mně jede líp než před rokem, i když pomalejší to díky bahnu celé je, především kvůli posledním desítkám metrů, kde jsem se loni ještě zmáčkla, ale to jsem na trati nebyla 8:26.
Dlabu na to. Je tu cíl. A někdo mi tleská! No bezva. Aha, tak ne mně, ono je vyhlášení vítězů… Tak hlavně že už mám tuhle bahenní lázeň za sebou.


Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/